Stal se prvním zcela nevidomým tantrickým masérem v České republice, ale do jeho salonu mohou zájemci zavítat například i za relaxační, Breussovou nebo havajskou masáží.

Že Tomášovi obrátí život naruby pro někoho možná banální opakované záněty spojivek, by si nepomyslel ani on sám, a bohužel ani lékaři. „Míval jsem záněty už od dětství často, k tomu velké teploty, hnis v očích,“ vypráví Tomáš. Žádná anebo špatná léčba může vést až k poškození sítnice a to byl přesně Tomášův případ. „V mém případě šlo spíše o špatnou léčbu. Postupně se mi zrak zhoršil natolik, že jsem viděl tak maximálně metr před sebe, v noci vůbec nic,“ vzpomíná. Učil se tehdy už na kuchaře v Plzni, ale protože mu značně zhoršený zrak komplikoval studium, začal školu postupně zanedbávat a nakonec ji opustil.

Postupně pak vyzkoušel několik zaměstnání, protože peníze na živobytí potřeboval. Pracoval ve skladech, na halách i v kuchyni. Na všech pracovištích však postupně vyšlo najevo, že vidí víc než špatně a musel práci opustit. „Jak jsem prošel vstupními prohlídkami?“ směje se otázce. „Vstupní prohlídky jsou jen formalita. Berete nějaké léky, prodělal jste nějaké choroby? Razítko, natažená ruka pro úhradu poplatku a jdete. Já jsem o očích nemluvil, chtěl jsem pracovat, pořád jsem doufal, že někde to půjde,“ vysvětluje.

V roce 2015 podstoupil operaci pravého oka. „Lékaři mě varovali, že se operace nemusí povést, ale byli optimističtí a já s nimi, takže jsem souhlas k operaci podepsal. Jenomže jsem se probral z narkózy, oko zalité krví a neviděl jsem nic,“ vypráví Tomáš dále. Lékaři slibovali, že je to pouze dočasný stav. „V roce 2016 mi nabídli druhou operaci, při ní se bohužel ukázalo, že sítnice je totálně rozpadlá, a není co řešit,“ líčí krutou skutečnost. V roce 2017 přestal na levé oko vidět i to málo, co dosud, a stal se zcela nevidomým.

Vzhledem k tomu, že se situace vyvíjela tak, jak se vyvíjela, Tomáš si již od roku 2015 začal postupně vyřizovat invalidní důchod a s invaliditou další spojené záležitosti. Přidaly se však také psychické potíže. „Nevěděl jsem, jak se s novou situací vyrovnat. Děsila mě představa, jak na mě lidé koukají na ulici, když jdu se slepeckou holí. Hlavou se mi honily myšlenky, že jsem pro společnost jen přítěž, že na mě budou lidé koukat jako na méněcenného, který pouze neustále potřebuje pomoc. A to mě doslova drtilo,“ přiznává Tomáš své pocity. Propadl sebelítosti. Marné byly pokusy o pozitivní myšlení a nakonec skončil hospitalizován v léčebně. To bylo dle jeho slov paradoxně to nejlepší, co ho mohlo potkat. „Lékaři tam vůbec neřešili, že je mi zle a že se trápím z toho, že už vůbec nic nevidím a nikdy vidět nebudu. Vyptávali se mě na rodinné vztahy a řešili podle mého spoustu věcí, které byly absolutně mimo mísu. Nevěřil jsem jim, ale právě díky tomu jsem pochopil, že pomoct si budu muset nakonec jen já sám nebo tam skončím zavřený navždy,“ vzpomíná nyní již v dobrém na léčebnu. Vrátil se domů a začal hledat cestu, jakou jít dál.

Kontaktoval tehdy společnost Tyfloservis v Plzni. Tento projekt pomáhá slabozrakým a nevidomým už od roku 1991. Jeho pracovníci naučili Tomáše mnoho praktických dovedností, především pak chodit s bílou holí, zmapovat si potřebnou část města. Od nich také dostal kontakt na Nadační fond Mathilda v Praze, který mu v průběhu roku přesně dle potřeb vycvičil a předal čtyřnohého kamaráda, labradora Una. „Je úžasný, akorát moc chlupatý, takže do salonu se mnou chodit nebude, to nedovolují hygienické předpisy,“ ujišťuje s úsměvem Tomáš Kadlec.

Velký podíl na tom, že dneska je vyrovnaný, soběstačný a pohodový má Martina Půtová, která přišla o zrak poté, co ji kyselinou sírovou polil obličej bývalý zhrzený přítel. Na její popud se Tomáš Kadlec stal pracovníkem Nadačního fondu Českého rozhlasu v Praze. Dále se stal také ambasadorem firmy OrCam a mimo jiné také obchodním zástupcem jedné ostravské společnosti, která dodává kompenzační pomůcky zrakově postiženým. Zatímco v prvních dvou případech ho doba covidová o práci připravila, s ostravskou firmou spolupracuje dodnes. Postupně dozrával do stadia, kdy si byl jist, že by rád dělal něco, co bude těšit nejen jeho, ale zároveň bude přinášet radost i veřejnosti. Tehdy se přihlásil do masérského kurzu v Karlových Varech.

Když se na začátku roku po mnoha letech vrátil žít do Stříbra, měl v hlavě jasný cíl. Vybudovat si masérský salon, který přinese lidem relax, odpočinek, u tantrické masáže možná i sebepoznání. Už v době, kdy se rozhodl stát kuchařem, v sobě cítil potřebu dělat lidem dobře. Dopřávat jim nevšední zážitky, v té době věřil, že zejména kulinářské. Navíc za jeho dětství jezdíval do rodiny pojízdný masér a Tomáš ho rád pozoroval při práci. Překvapivě brzo se mu podařilo najít prostor v centru města, kde nejsou schody a ke všemu je nedaleko od místa, kde Tomáš nyní bydlí. Jenomže peněz do rozjezdu bylo poskrovnu, proto se rozhodl využít portálu Startovač. Lidé si tak dopředu kupovali poukazy na masáže, které si budou nyní vybírat. Společně s příspěvkem od úřadu práce se tak podařilo odhodlanému muži sehnat potřebnou částku, aby se mohl pustit do úprav prostorů dle svých představ a především potřeb.

Všechno má přesně své dané místo tak, aby se mohl po celém prostoru pohybovat bez hole. Na dosah jsou vzorně vyskládané lahvičky s vonnými oleji, které rovněž mají své přesné uložení, ale před masáží neváhá Tomáš pro jistotu ještě raději přivonět. Stejně tak hrnec na lávové kameny je bezpečně usazen, aby se nemohl převrhnout a masér mohl bezpečně brát vyhřáté kameny do rukou. Své místo má skříňka s čistými prostěradly a ručníky, ale také koš na použité prádlo. Tomáš nic neponechal náhodě, vše si dopředu pořádně rozmyslel.

„Osmdesát procent všeho, co zde vidíte, jsem si udělal, sestavil a zařídil sám,“ ukazuje kolem. Zároveň přiznává, že tantrický kurz by nikdy nemohl absolvovat, protože do kurzu se musí hlásit dvojice. „Mám úžasnou kamarádku Adélku Zabloudilovou a ta do toho šla se mnou. Jsem jí nesmírně vděčný. A když už děkuji, nesmím zapomenout na moji další kamarádku a velkou podporovatelku Vlastu Teplíkovou a strejdu Tondu Kadlece, který mi pomohl zejména se zařizováním bytu,“ neskrývá vděk Tomáš. Nejvíce prý dluží obrovský dík své přítelkyni Markétce, která ho už několik měsíců podporuje a je mu velkou oporou. „Akorát na sebe máme méně času, než bychom si oba přáli,“ přiznává trošku zarmouceně Tomáš. Obratem ale s úsměvem na tváři a pevnou vírou dodává, že se to určitě zlomí a brzy bude všechno mnohem lepší.

Tomáš Kadlec už se nemůže dočkat otevření salonu a doufá, že se najde dostatek zájemců, kteří přijdou jeho služby vyzkoušet. Vytoužený masážní salon otevírá oficiálně 1. listopadu. Přestože má Tomáš potřebnou techniku, díky níž zvládá administrativu, pomáhá mu s textovými věcmi, dovoluje mu mimo jiné také komunikovat přes sociální sítě, vítá raději příjem objednávek telefonicky. Veškeré informace včetně ceníku jsou k nalezení na webu www.masazekadlec.cz