Kde jste začínal se svojí pedagogickou praxí?
V jednotřídce nahoře nad Mariánskými Lázněmi v Zádubu. Byly tam spojené čtyři třídy v jedné.
Byly to těžké začátky mladého pedagoga?
Odehrávalo se tam v podstatě to, co jsem čekal. Jsem od přírody optimista a tak mě netrápí, že bych si nesl sebou nějaké negativní věci.
Chtěl jste být učitelem od dětství?
Jako hodně dalších kluků, mě fascinovali popeláři (s úsměvem…). Moje teta ale byla svého času ředitelkou Základní školy v Poděbradech. Když rodiče byli v Bulharsku, pobýval jsem u babičky v Poděbradech nějaký čas a chodil k tetě do školy do Velkého Zboží. Tam byl starý pan řídící učitel Pravec, který při výuce používal spartánské, drsné metody, nicméně fungovaly. Jeho metody by se dnešním rodičům nelíbily, ale my jsme ho měli rádi. Byli jsme v lati a rozhodně nehrozila žádná šikana a podobné nesmysly dnešních dnů. To byl první kantor, ve třetí, čtvrté třídě, který mě hodně ovlivnil. Druhým byl na druhém stupni pan učitel Průša, učitel na dílny a fyziku. A třetím byl češtinář na střední škole, Jiří Staněk. Dnes učí na Pedagogické fakultě v Plzni. Pro mě byl absolutním vzorem kantora, toho, jak se má učit a jaký má být vztah k lidem. Takže kantořina mě lákala zhruba od té třetí, čtvrté třídy.
Proč jste zakotvil právě v malé škole v Chodové Plané?
Manželka je z Mariánských Lázní, a když jsem za ní jezdil z Prahy a z Plzně, při průjezdu starým zaprášeným koridorem, který tvořily staré domy u silnice a zastávka u kulturního domu, říkal jsem si: já bych žil kdekoli jinde, jen ne v Chodové Plané, to je taková špinavá díra. No a dneska jsem doma tady, mám to tady rád a neměnil bych.
Jste zde. Co rozhodlo?
Nerozhodovalo, zda velká nebo malá škola. Rozhodovalo, že jsme zde dostali byt a také dosídlovací příspěvek. A od roku 1989 učím na zdejší škole.
Právě od přelomového roku 89´ postupně školství zasahují různé reformy. Jaký je váš názor na ně? Nejsou reformy spíše klackem hozeným pod nohy?
Každá věc, která na světě je, má dva úhly pohledu. Žádná reforma není úplně špatná ani úplně dobrá. České školství má spíše ten problém, že prochází dobou, kdy každý, kdo se v řídících funkcích ocitne, se stává jakýmsi pseudospasitelem a chce, aby se věci dělaly podle něj. Jen tak je to správně a zavrhne se vše, co na předchozím systému bylo dobré. Kdyby tak existovala pedagogická autorita, která by dokázala objektivně posoudit, co bylo na předchozím systému dobré a to pak nechala jako možnost, jako variantní řešení…
Například Školní vzdělávací program. Budeme ho dělat všichni, je to to nejlepší na celém světě. Ne! Je to sice výborná věc, ale jen pokud jste na škole, kde je kolektiv řekněme pětadvaceti kantorů, z nichž se dá předpokládat, že tři, čtyři budou na solidní metodické úrovni. Najde se tam třeba jeden, co neumí moc dobře učit, ale výborně ovládá metodologii a dokáže zpracovat systém, jak to ty děti naučit. Tací lidé jsou. Lidé, co umí vymyslet systém, jak to do dětí dostat a jiní, co umí systém aplikovat. Jenže najednou přijde ministr a z těch všech, co to aplikují, se stanou ti, kteří budou systém vymýšlet. Všichni jsou pak znechucení, sedí a vymýšlejí nějaké fráze, kterým nerozumí.
Jaký by tedy byl váš recept?
Kdysi zde byly učební osnovy, na které spousta lidí nadávala, ale bylo na nich něco dobrého. Jednotný řád. Jestliže jsi škola, která nemá na to, vymyslet něco lepšího, než jsou učební osnovy, uč tedy podle těch osnov, věnuj se dětem, hraj si s nimi, jezdi s nimi na výlety. Místo toho, abys odpoledne seděl a vymýšlel kostrbaté věty, kterým nerozumíš ani ty ani děti. Jestli ale máš ambice si postavit vlastní program, podle kterého chceš učit, tak ano, je zde rámcový program. Mělo by jít o možnost, ne o povinnost. Všechny dobré věci, které byly, by měly dostat možnost žít.
Dal by se nějak stručně charakterizovat rozdíl mezi školou před rokem 1989 a dnes?
Rozhodně ano. Dříve bylo mnoho dobrých a úžasných věcí jenže se zblbly tím, že se jim dala tvář ideologické cesty. Osobně nevidím zásadní rozdíl mezi obsahovou stránkou. Obrovský rozdíl je ale v přístupu k informacím. Kantor, když dnes chce, může si najít cokoli. Další rozdíl je ve vybavenosti škol a v pomůckách. To je podobné, jako rozdíl mezi tehdejšími a současnými auty. To se dá předpokládat. Co je ale pro mě, v mých očích největší rozdíl, a co mě trápí, je to, že žijeme ve společnosti, kde si hrajeme na něco, co nejsme. Na jedné straně držíme krok a na druhé v hospodě říkáme názory, za kterými bychom si ale měli stát i na veřejnosti.
Další rozdíl je v chování dětí…
Zmiňovaný učitel Průša. Měli jsme ho na dílny. Když se tam někdo nechoval jak má, dostal tu herdu do zad, tam zase do ramene. Nemůžu ale říci, že by nás mlátil, to ne. Ale představa, že bych doma řekl, že pan učitel se mě nevhodně dotknul, jako že mě chce fyzicky trestat, tak bych dostal druhou, abych nedělal ostudu rodině. Dnes je to obráceně. Přijdou rodiče dětí, kteří jsou z domova nevychovaní, neumí se chovat, dělají věci, které jsou mimo společenské standardy a jsou schopní i před dětmi na chodbě na vás řvát, co si to dovolujete. Pokud jste v jejich očích něco provedl a to vůbec nemám na mysli fyzický úder. A to je špatně. Nevedení k autoritám je špatně. Opustili jsme autority společenské, církevní i politické.
Co vás drží ve školství?
Nevím proč, ale ta práce mě pořád ještě baví. Naučíte děti číst a psát… Zprostředkujete dětem zážitky, často takové, že po zbytek života neopakovatelné.
Kde čerpáte energii pro další práci?
Obrovským mým koníčkem a zároveň ventilem je zpívání. Máme se zájezdním operním souborem na šedesát až sedmdesát koncertů ročně. Děláme klasické opery pod širým nebem zejména ve Švýcarsku, Německu, Francii, Itálii, Holandsku a Belgii. Letos máme v repertoáru Verdiho Nabucca, Mozartovu Kouzelnou flétnu a Straussova Netopýra. Je to časově i fyzicky náročný koníček, ale je to to, co mě nabíjí.