Tatjana Medková pochází z Chodského Újezda. Už jako malá ráda dle různých předloh z knih nebo časopisů a dalších vzorů, které ji zaujaly, obkreslovala obrázky na papír. Obdivovala obrazy, které porůznu viděla, toužila se seznamovat s jejich autory. „Autobusové spojení z naší obce do Plané, kde byla výtvarka a další kroužky, bylo za mého dětství hodně špatné. V tu dobu jsem hrozně litovala, že na kroužky nebo přímo do zušky nemohu také docházet jako moji spolužáci,“ vzpomíná na dětství malířka. Čas plynul, touhy a přání přebila péče o děti a rodinu. Synové však odrostli a Tatjana uvnitř sebe cítila, že její život není úplně naplněn tak, jak by si přála. Jen pořád neuměla sama sobě definovat, co jí vlastně schází.

K tomu, aby si udělala v hlavě jasno, ji popostrčil před pěti lety při jedné diskuzi plné škádlení starší syn. „Já jsem si tak pořád trochu stěžovala vlastně na všechno, nespokojenost ze mě asi sálala. A syn mi tehdy řekl, abych přestala skuhrat a začala se svým životem něco víc pořádně dělat, co mě bude bavit, třeba malovat obrazy, když jsem ke všemu, co je spojeno s tvorbou obrazů, jako dítě tíhla a pořád mne to zajímá,“ popisuje první impuls k začátku vlastní tvorby Tatjana Medková. „A protože jsem trochu svéhlavá a jeho výrok se mě dotkl, řekla jsem si, že mu tedy ukážu, že to není jenom tak jednoduché, že já malovat neumím. Šla jsem si koupit barvy a plátno a pustila jsem se do toho,“ usmívá se při vzpomínce malířka. Jenomže ono to překvapivě šlo. Prvním dílem, které vzniklo tahy štětcem vedeným malířčinou rukou, byl obraz srdce. „Byla jsem z něj na rozpacích. Proto jsem ho nafotila a poslala kamarádovi malíři. Ten mi odepsal, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale abych se nevzdávala a malovala dál, že talent rozhodně mám,“ vypráví Medková.

Poprvé v životě vystavuje svá díla v kladrubském muzeu Tatjana Medková.
Obrazy, které mají duši, jsou k vidění v kladrubském muzeu

A tak se tedy nevzdala. Učila se pracovat s barvami a štětci, obkreslovala vše, co viděla, a postupně malovala další a další obrazy, kterými obdarovávala své přátele. „Témata přicházela a přichází sama. Maluji především dle své intuice, často se v mé tvorbě objevují andělé, o nichž jsem kdysi tvrdila, že je malovat nikdy nebudu. Ale jednoduše mě to k nim nakonec vede,“ popisuje Tatjana svoji tvorbu. „Doslova mě uzemnila slova jedné kamarádky, která sama pracuje s různými energiemi, jako je reiki, a která se mě optala, jestli vím, že moje obrazy léčí,“ líčí výtvarnice. „Do té doby jsem byla ryze pragmatický člověk, a tak jsem její slova nebrala nijak vážně. Ale postupem času jsem uvěřila tomu, že se dokážu napojit na člověka, pro něhož obraz maluji,“ říká o sobě Tatjana. Přesvědčili ji o tom další přátelé, kteří si u ní obrazy objednali. „Namaluj nám něco, jak to sama cítíš, říkali mi. A když jsem jim obrazy předávala, tak se jedna kamarádka divila, jak je možné, že jsou na obrazu kopretiny, které má moc ráda. Další se podivovala, jak jsem mohla vědět, že přesně takové šaty si přeje. Nevím, jak je to možné, ale opravdu se mi to stává téměř pokaždé, když maluji obraz na zakázku. A to i ve chvíli, kdy dostávám přesné zakázky na přání. Já to nikdy nevydržím a domaluji do obrazu něco svého, co prostě cítím, že by tam mělo být,“ svěřuje se usměvavá malířka s tím, že i v takových případech není zpětná vazba negativní.

Velkou radost dělá malířce společné malování s vnučkou Rozárkou. „Má velký talent na malování, ale taky opravování mých obrazů,“ směje se Tatjana. Společně vytvořily velký obraz, který nakonec putoval do Německa. „Větší plochy dělala celé Rozárka,“ přiznává malířka s tím, že vnučka si jinak jede svoji linii a jen čas od času požádá zkušenější babičku o radu. A o radu žádá čas od času i samotná Tatjana, a to svého mladšího syna, Rozárčina tatínka, který má vystudované dvě školy s uměleckým zaměřením. „Je pro mou tvorbu přínosem, chodím za ním, když si nejsem svým dílem zrovna jistá. Jeho postřehy a názory mi pomáhají vidět mé obrazy v širším úhlu. Začal teď také malovat a už si hrajeme s myšlenkou společné výstavy,“ přiznává.

Alice Pospíšilová je novou ředitelkou Regionálního muzea Kladrubska.
Vyhovuje mi kombinace umění a zemědělství, říká Alice Pospíšilová z Kladrub

Za pět let, kdy se do malování pustila s vervou, vytvořila malířka kolem 60 obrazů. „Maluji ve chvílích volna, rozhodně nikdy na povel, ale podle své aktuální nálady. Takže se mi už stalo, že si zájemce musel na obraz počkat skoro tři čtvrtě roku,“ vysvětluje Tatjana. Její první vystavovaná díla byly překvapivě tužkové intuitivní obrázky z počátku její tvorby, které byly součástí výstavy Lady Kratochvílové. V loňském roce na podzim její obrazy mohli vidět návštěvníci bistra na poliklinice v Boru. „Když jsem dostala nabídku z Kladrub, abych udělala svoji první výstavu, tak jsem dostala takový strach, že moje díla nejsou dost dobrá, že jsem raději hned kývla, abych o sobě nezačala pochybovat ještě více,“ řehtá se Tatjana.

Ta mimo jiné přiznává, že by se v budoucnu malováním ráda živila, neb při práci v kanceláři nebo prodejně jí chybí volnost. Plánů má do budoucna spoustu, v dohledné době by především ráda pro maminky s dětmi organizovala workshopy malování, které by ale probíhaly v přírodě. „A taky bych ráda zkusila dělat kurzy malování akrylem pro dospělé,“ skládá střípky z plánů v hlavě umělkyně. Sama by se ráda posunula od akrylových barev k olejomalbě a těší se na kurz zalévání obrazů pryskyřicí, který dostala od rodiny jako dárek. „Uvidíme, kam mě osud zavede,“ krčí rameny Tatjana Medková.