Výtvarně se projevovala Květa Čapková už od dětství. Rodačka z Bezdružic sice vychodila střední zdravotní školu, ale ve zdravotnictví se moc neohřála. Její životní touha ji přitahovala čím dál více k umění. Dlouhá léta působila na zámku v Bezdružicích, kde také vystavovala své obrazy. Jak sama říká, kdysi, když se vracela ke svým výtvorům, přišlo jí, že jsou to jen čmáranice. Postupem zdokonalovala techniku malby i výtvarné vyjádření a doslova k srdci ji přirostl směr zakladatele Sigmunda Freuda – surrealismus. Výtvarnice Květa Čapková v současné době vystavuje devět obrazů v místní pizzérii v Dolních Polžicích, kde o svém životě, jež ji přinesl i několik zvratů, vyprávěla v rozhovoru pro Deník.

Kde a kdy jste namalovala svůj vůbec první obraz?
V Základní škole v Bezdružicích. Visel tam několik let, ještě když jsem byla na střední. Vyhrávala jsem tehdy výtvarné soutěže okresní i krajské…

… a první větší úspěch?
To považuji za výstavu na bezdružickém zámku. Předtím jsem vlastně ani nevěděla, jakým směrem se ubírám. Až tam díky kurátorovi a dalším lidem jsem pochopila, kam patřím. To byl největší krok.

Jak složitá byla vaše cesta k surrealismu?
Když jsem se vracela k obrazům, které jsem kdysi dělala, přišlo mi, že to jsou čmáranice. Něco se sice promítalo do kubismu, to jsem zjistila ale až později. Zkoušela jsem busty, rostliny, květiny, různé techniky, akvarel, akryl, kresbu hlinkou, uhlem, perokresbu. Nejvíce mi ale sedí klasický olej. Od školy až k výstavě na zámku uplynula řada let, zdokonalovala jsem techniku.

Vím, že po výstavě na zámku u vás následovala pauza ve výtvarné činnosti. Prozraďte, čím byla způsobená?
Následkem dlouhodobého přepracování, stresu a vyčerpání. Tělo se zaseklo a řeklo: dost. Pracovala jsem na zámku, přes den to byly prohlídky, někdy o sobotách a nedělích svatební obřady, hostiny, zdobení rautů, přípravy tabule. Sedm let bez dovolené…

Do toho všeho přišel vážný úraz páteře. Vše jste se silou vám vlastní ustála. Řekněte, co vám to dalo v tom pozitivním směru?
Vážím si každého dne, který mám a už bych nechtěla takto pracovat. V uměleckém směru mi to dalo jistotu, že už nejsem dvojmo. Práci a malování bylo těžké skloubit dohromady. Přišla jsem dříve z práce a chtěla se věnovat plátnu. Ale i u toho plátna se vám honí v hlavě právě ta práce. To si pak člověk připadá jako schizofrenik. Uvědomila jsem si, že se chci věnovat jen jedné věci, malování.

Kde jste od té doby také vystavovala?
Například v Norsku. Poznala jsem člověka, který mi navrhl udělat výstavu v dětském centru pro podporu tohoto centra. Byla to veliká výzva. Poznala jsem krásnou zemi, mentalitu lidí, jejich životní styl. Byl to úspěch. Pro centrum se vydražil obraz za dvě stě tisíc norských korun.

Věnujete se tak intenzivně jako malování jiné pracovní činnosti?
Ne. Po úraze mám částečný invalidní důchod, protože mi nedosedly pořádně dva krční obratle. Navíc mi bylo řečeno, že jestli se ještě vrátím do takového stresu, jako před úrazem, tak to moje tělo nevydrží. Je fakt, že si musím dávat pozor.

Neskýtá tato situace prostor, věnovat se plně umění?
Právě, že ano. Mohu se věnovat více sobě, učím se anglicky, věnuji se knihám, vzdělávám se a to právě i v umění.

Vážíte si nějakého obrazu více, než ostatních? Který byste třeba nikdy neprodala?
Měla jsem jeden takový. Ale zájemce o něj mě natolik přemlouval a vysvětloval důvody, proč ho chce, tak jsem se nechala umluvit. Šlo o obraz ženy a místo hlavy měla růži. Obraz jsem namalovala, když maminka byla hodně nemocná a já měla strach, že umře.

Popište, co vkládáte do svých výtvarných děl?
V každém obraze odkrývám sama sebe, v každém obraze ale může i každý člověk najít sám sebe. Jde o nereálné věci zasazené do reality. Nemusí se pak člověk ptát, proč zrovna je loď na nebi… Proč je maják na poušti a ne na moři, proč je to nereálné? Protože jde o surrealismus. Jsou to vlastně paradoxy, které se ale odehrávají i v běžném životě.