Já, jako řada z nás, jsem jméno Václav Havel poprvé zaregistroval na konci osmdesátých let. V souvislosti s neobjektivním zpravodajstvím tehdejších českých médií, ale více díky otevřenému zpravodajství západoněmecké televize, kterou bylo možné tady v pohraničí sledovat a která čas od času o událostech kolem českého disentu a jmenovitě Václava Havla informovala.

Věděl jsem tedy, že někdo jako Havel existuje, pomalu jsem si o něm z dostupných informací utvářel obraz, ale jen tak na okraj. Coby dvacetiletý mladík jsem měl jiné zájmy a starosti.

Několik vět

Ovšem můj názor na svět a moje politická orientace se začala vytvářet právě tehdy, když mi bylo kolem dvaceti a začal jsem si plně uvědomovat, že by mohlo existovat také něco jiného, než vedoucí úloha komunistické strany, o které jsme se učili ve škole.

Trochu světla do mého vnímání přinesla petice Několik vět. To bylo někdy v osmaosmdesátém roce. Petice, jejímž spoluautorem (jak jsem se dozvěděl až později) byl právě Havel, tehdy hýbala veřejným míněním a pořádně naštvala vládnoucí soudruhy. Pracoval jsem tehdy v jednom podniku v Domažlicích a vzpomínám si, že si nás všechny pozvali do zasedačky. Ředitel onoho podniku nás s dokumentem Několik vět stručně seznámil a řekl, že nikomu nebrání, aby jej podepsal. Ovšem je třeba počítat s tím, že by to tomu, kdo podepíše, mohlo přinést problémy. Ať prý raději podepíšeme arch, v němž vyjádříme nesouhlas s Několika větami. Takticky naznačil, že nepodepsat protest proti Několika větám by také mohlo znamenat potíže. Tak jsme tehdy podepsali asi všichni, co jsme tam seděli. Drželi jsme prostě hubu a krok.

Maďaři

Dál se ve zpravodajství na německých veřejnoprávních televizních stanicích občas objevovaly zprávy (vždy kolem Palachova týdne, 21. srpna, 28. října) o Havlovi a o perzekucích, kterým čelí svobodně smýšlející obyvatelé tehdejší ČSSR. Prostě disidenti.

Už jsem tomu věnoval větší pozornost, zvláště poté, co se demokratizační proces naplno rozjel v Polsku a Maďarsku. Nedlouho poté, co Maďaři otevřeli hranice s Rakouskem po svobodě toužícím východním Němcům, jsem odjel na plánovanou dovolenou k Balatonu.

Vzpomínám si, jak v maďarských trafikách byly vystaveny brožované knihy s tváří Alexandra Dubčeka na titulu. Jak tam všechno působilo jaksi svobodněji. A korunu tomu nasadili tři mladíci – chodívali jsme večer k Balatonu na diskotéku a tam nás oslovili tři maďarští mladíci. Lámanou ruštino, němčino, maďarštino, slovenštinou se nás zeptali, odkud jsme. Když jsem odpověděl „Csehslovákia”, první jejich otázka zněla (německy) „Co dělá Václav Havel?” Ptali se, jak se má, jestli je ještě ve vězení, jestli s ním souhlasíme. Styděl jsem se – protože jsem zjistil, že oni toho o Havlovi a jeho boji za svobodu a demokracii vědí mnohem víc než my, za které Havel bojuje.

Dodnes jsem těmto maďarským vrstevníkům, kterým je dnes už určitě také přes čtyřicet, vděčný, že jsem se o Václava Havla, o boj za demokracii a vůbec o český disent začal zajímat. Nedlouho poté přišla sametová listopadová pohádka a já věděl, na jakou stranu se postavit. S českou vlajkou na domažlické náměstí a s trikolórou v klopě bundy mezi tisíce dalších na Václavák.

Díky, vy kluci maďarský, díky pane prezidente.