Švec, obuvník, živnostník, ale dříve také dobrovolný hasič a dlouholetý včelař letos oslavil narozeniny s dvěma sedmičkami v čísle udávajícím věk.

Narodil se v Paračově nedaleko Vodňan, jako děcko bydlel s rodinou v Čepřovicích a pak se přistěhoval do Chodové Plané, kde mu verpánek, kladívko a knejp na dlouhá léta jakoby přirostly nejen k rukám, ale také k srdci.

Jak jste se dostal k obuvnickému řemeslu?

Naše rodina se ze Šumavy přistěhovala do Chodové Plané a tady jsem se vyučil u otce obuvníkem, ten byl celý život také obuvníkem, takže se řemeslo přeneslo z otce na syna. Měl tu živnost v jednom domě, který stával u silnice, ale už tam dávno není.

A čí to byl tehdy nápad?

Byl to nápad otce. Brácha měl rád kytičky, tak se vyučil zahradníkem a na mě zbyla nutnost, abych po tátovi zdědil řemeslo.

Kde jste dělal učňovské zkoušky?

V Karlových Varech ve Snaze.

Je veliký rozdíl mezi tehdejší a dnešní botou?

Je určitě veliký rozdíl. Dříve se převážně dělaly boty z kůže a hlavně se šily, někdy i ručně, a byly třikrát šité. Dnes je vše lepené, kůže se skoro nepoužívá a hlavně v hodně botách je kvalitní materiál nahrazen papírem.

Proč je dnes tak málo obuvníků?

Dělají se čím dál horší a horší boty. Ty se nedají opravovat a proto je v dnešní době málo obuvníků. Jak jsou zde vietnamské boty, tak to úplně zrušilo obuvnické řemeslo. A jestli ještě nezaniklo, tak brzy asi zanikne. Když jsem v padesátém roce nastupoval do Mariánských Lázní, tak nás na dílně bylo kolem patnácti obuvníků. Dnes tu obuvníka nenajdete.

Co bylo pro vás nejsložitější při výrobě bot?

Nejsložitější bylo vždy natáhnout botu na kopyto tak správně, aby bota pak seděla dobře na noze. Ale celá výroba boty vyžaduje řemeslnost, praxi i rutinu.

Jaké nástroje nejčastěji používá obuvník?

Kladívko a obuvnický nůž na podrážkovou kůži zvaný knejp. Kladívko je tak používané, že na dřevěném topůrku se časem vytlačí důlek od palce.

Když se ohlédnete za svým profesním životem, měnil byste?

To je velice těžká otázka. Ono hodně záleželo na situaci, která tehdy byla v padesátých letech. Když jsem se začal učit tak jsem předpokládal, že živnost převezmu po otci. Jenže přišel rok čtyřicet osm a zlikvidovali každého malého ševce, obuvníka, živnostníka… Pak nastala těžká doba. Ale obuvníkem jsem byl rád.

Co je a bylo vaším koníčkem?

Jako dorostence mě kamarádi přitáhli do hasičského sboru k hasičskému sportu. To mě bavilo a byl to i můj koníček. Otec také včelařil, byl veliký včelař. Začal jsem mu pomáhat. Když už potom nemohl, včelařina zbyla na mě. A to mi zůstalo pomalu do dneška. Na Pístově jsem měl včelín ještě před dvěma lety, to byl také takový můj velký koníček. Vždyť jsem třicet let dělal včelařům i pokladníka.

Opravujete boty ještě dnes?

Sem tam známí a příbuzní přijdou a boty jim opravím. Navíc mám ještě nějaký materiál z minula a i dnes jsou boty, co se dají opravit.

Vzpomenete si na nějaké zajímavé boty, co jste opravoval?

Na vojně jsem sloužil u Vnitřní stráže, což bylo něco jako Pohraniční stráž a spadala pod Ministerstvo vnitra. Dostal jsem se i na Pražský hrad, a tam jsem opravoval vysoké boty, co se nosily k rajtkám. Dále pak zajímavé byly boty na step. Ty s těmi plíšky. Také za mnou jednou přišla paní s nohou v sádře. Té jsem opravoval ten podpatek, co se do sádry vkládá na patu.

Co byste vzkázal čtenářům Deníku, když si jdou koupit boty?

Dnes je to opravdu těžké. Hlavně je důležité koupit kvalitní boty, pokud možno z kůže. A pak se o ně dobře starat.