Přišla ta chvíle, které jsem se bála. Poslední noc v Moskvě, tím je moje stáž u konce! Pokud nebudu počítat pár prázdninových měsíců doma, tak mohu říct, že téměř na celý rok se mým domovem stalo tohle neuvěřitelné a dech beroucí město, kde cigarety stojí míň než chleba a kde není problémem zaparkovat vprostředku chodníku. Byli jsme tu jedna velká rodina a zažili tolik společného, že nás to bude už napořád spojovat. Brzy se však všechny tyhle zážitky stanou jen vzpomínkami, a ať chceme nebo ne, tak se všichni rozjedeme do svých domovů a naše rodina se rozpadne. Je to jako včera, když jsem poprvé viděla svůj, tehdy ještě budoucí, domov. Nemohla jsem uvěřit, že tu vážně budu žít a dodnes pokaždé, když se vracím z nákupu nebo prostě z procházky, tak musím pohlédnout nahoru a znovu se pozastavit nad tou velkolepostí.

Mohu s klidným srdcem říct, že jsem nikdy neviděla takovou stavbu, jako je naše univerzita. Je pravda, že nějakou rekonstrukci by jistě potřebovala, ale ta síla a energie, která z ní vyzařuje, se nedá popsat a omlácená omítka jí na intenzivnosti rozhodně neubírá. Je hrozně zvláštní, že na místě, kde teď sedím, bude už zanedlouho někdo jiný. Pro někoho jiného se stane můj pokojíček domovem a tenhle koloběh se tu nejspíše nikdy nezastaví. Já dostala možnost se stát na nějakou dobu jeho součástí. Poznala jsem tolik neuvěřitelných lidí, viděla tolik krásných míst a zažila věci, které mi už nikdo nikdy nevezme. Nikdy bych neuvěřila, že na Nový rok 2011 si budu připíjet na Vorobjových horách, kde se přede mnou otevíral pohled na celou Moskvu. Na „moji“ Moskvu! Rusko je země neuvěřitelných kontrastů. Na jednu stranu potkáváte v metru lidi, kteří vypadají, že malinko pousmát se by je stálo opravdu hodně námahy. Na druhou stranu se zeptáte na ulici na cestu a všichni se vám snaží pomoct, i když bohužel občas nemají absolutní ponětí, kam vlastně chcete dojít, protože Moskva je natolik obrovská, že ani rodilý Moskvan nemůže znát všechna místa. Ještě si vzpomínám, jak jsem si nemohla zvyknout na věčnou povinnost se všude prokazovat propustkem a dnes už je to prostě vše tak automatické. Nepřekvapí mě ani „bábuška“, která se mi pokouší v obchodě ukrást poslední košík a pokud do mě v metru z každé strany někdo nebouchá, tak to tak nějak už není ono. Už se nepozastavuji nad pravými Ruskami v kožiších a s liškou okolo krku, které si to kráčí na deseticentimetrových podpatcích.

Prostě jsem si tohle místo pro jeho neobyčejnost zamilovala, ale rozhodně bych nikdy neměla z Moskvy takové neobyčejné vzpomínky, kdyby nebylo všech skvělých lidí, které jsem tu poznala. Společné večeře, kdy jsme si při vaření připadali jako ve školní jídelně, protože ani dva obrovské hrnce nám na takové množství špaget téměř nestačily. Nikdy nezapomenu na udivené pohledy Italů a Rusů, když jsme pro ně uspořádali oslavu pravého českého Mikuláše. Pamatuji si, jak jsme slavili Halloween a do našeho malinkého pokojíčku se nás doslova naskládalo více než dvacet. Vůbec nevadí, že jsme každý z jiné strany světa a naše rodné jazyky jsou naprosto rozdílné, stejně jako naše zvyky. Tady nás osud spojil dohromady a já si nemohu na osud stěžovat, protože jen díky němu jsem mohla zažít věci, které jsem si dříve nedokázala ani představit. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že svůj příští svátek budu slavit v limuzíně uprostřed centra Moskvy, tak bych se mu vysmála.

Ale ono se to vážně stalo! Projížděli jsme okolo Rudého náměstí a Chrámu Krista Spasitele limuzínou, ve které sedělo dvacet dokonalých lidí, kterým nepřestanu za tenhle den být vděčná. No, jak už jsem řekla, všechno jednou končí a něco nového začíná, takže i já jsem nucena dnes už své psaní ukončit, protože stejně není co víc napsat. Některé zážitky a pocity se nedají popsat, ale musí se prožít. Mohu vám vyprávět každý den, který jsem tu strávila, ale stejně nikdy nedokážu vystihnout, co já cítím, když na tohle vzpomínám. Samotné mi některé věci přijdou až neuvěřitelné, ale ona je to všechno pravda, všechno jsem to prožila a je hrozně těžké se tu se vším loučit.

Bude mi chybět snad všechno a určitě i to, na co jsem si tu stěžovala. Už teď se mi stýská po našem hlídači na chodbě, mírně bláznivé uklízečce i po věčném zápachu na chodbě, když se kuchyňky zmocnila skupina Číňanů, kteří podle zápachu snad opravdu vařili kočky nebo psy. Stejně těžké, jako bylo začít psát, je i skončit. Nechce se mi napsat tu poslední tečku, ale vím, že to tak má být. Bylo tu krásně, ale věděla jsem, že to jednou skončí. Děkuji všem, které jsem tu poznala, za nádherné chvíle a také svým rodičům, protože jen díky nim jsem se dostala až sem. Stejně tak děkuji i vám, že jste četli mé příspěvky a omlouvám se, že tenhle poslední je mírně zmatený, ale asi všichni dobře znáte ty chvíle, kdy vás napadá tolik věcí zároveň, a vy nevíte, kterou říct dřív. Stejně tak to mám i já.

Vrací se mi všechno, co jsem tu prožila a pomalu si uvědomuji, že už to znovu nikdy nezažiju a že už některé z přátel nikdy neuvidím. Tak to ale v životě je zařízené a teď se otevírá cesta novým zážitkům, které se opět pak stanou vzpomínkami a tak tomu bude pořád dokola.

Přeji vám tedy, abyste vždy měli, stejně tak jako já, na co krásného vzpomínat.

Lucie Vinterová