Téměř pět měsíců odříkání, dřiny a nejistoty, kde stráví noc a co bude jíst. Takových bylo 125 uplynulých dní Hany Ulrichové. Ta se 2. června vydala po jedné z nejvýznamnějších křesťanských poutních cest, po cestě Svatojakubské, do španělského poutního města Santiago de Compostela. V sobotu před polednem dosáhla svého cíle. Potvrdila nám to textovou zprávou.

„Dnes před polednem, promáčená lijákem, jsem došla do Santiaga. Napřed registr, pak diplom, pak mše. Pak hledání vhodného noclehu, kde mi nebude zima a vše uschne,“ napsala Deníku paní Hana. „Darovala jsem si noc v hotelu. Vzpomínám na téměř pět měsíců odříkání, ale i krásných setkání a nepředatelných zážitků,“ poznamenala dále v cíli své cesty.

Pocity z jeho dosažení byly v sobotu odpoledne takové, že se poutnice netajila s dalším odhodláním. „Chtěla bych až na Konec světa,“ vyjádřila se v euforii.

Santiago de Compostela skutečně nemusí být konečnou Hany Ulrichové. Konec světa se totiž říká mysu u městečka Finistera, vzdáleného zhruba devadesát kilometrů od Santiaga, kam se poutníci také často vydávají.

Cestu Hany Ulrichové sledovala s napětím také její rodina. „Strach jsem o matku měla prakticky pořád, ale celou dobu jsem věřila, že to dokáže. Smekám před ní, jsem pyšná a teď mám slzy v očích,“ řekla Deníku její dcera Štěpánka Šmídová. Na návrat maminky se těší, chce se dozvědět co nejvíce z cesty, i když byla v duchu s ní. „Snažila jsem se být s ní v duchu a modlit se za ni, když měla po cestě bolesti,“ uvedla.

S bolestmi kloubů, pat a dalšími neduhy se poutnice potýkala po celou cestu, jak bylo zřejmě z sms zpráv, které Tachovský deník pravidelně zveřejňoval. Právě některé zdravotní potíže byly jedním z důvodů, proč se rozhodla pouť absolvovat. Své rozhodnutí odůvodnila třiašedesátiletá obyvatelka domu s pečovatelskou službou v Kladrubech také tím, že se jí nechtělo jen tak sedět se založenýma rukama a čekat, co přijde.

Město Kladruby chystá pro poutnici po jejím návratu uvítání. „Konkrétní být nechci, bude to překvapení,“ sdělila nám starostka Svatava Štěrbová. „Paní Haně gratuluji, došla do cíle vlastně ještě o něco dřív, než očekávala. Je to skvělý příklad pro ostatní lidi,“ dodala starostka s tím, že sama by si na takovou pouť asi netroufla. „Té fyzické námahy bych se asi nebála, ale bála bych se nejistoty, když vlastně nevím, kde budu nocovat, co se mnou bude a tak. Proto také paní Ulrichovou obdivuji,“ uvedla.

Svatojakubská cesta byla v roce 1987 vyhlášena první evropskou kulturní cestou a je na seznamu kulturního dědictví Unesco. Původně bylo na cestě registrováno okolo pěti tisíc poutníků ročně, po roce 2000 se jejich počet začal zvyšovat a není výjimkou, když překročí 100 tisíc. Podmínkou pro uznání pouti ovšem není ujít celou trasu, kterých je z různých míst Evropy několik, ale absolvovat minimálně posledních 50 kilometrů pěšky nebo na koni, nebo posledních 100 kilometrů na kole.

Přinášíme sms zprávy v autentické podobě tak, jak je zasílala paní Hana

Ulrichová je před branami Santiaga

Necelých padesát kilometrů měla v úterý 20. října Hana Ulrichová do cíle své pěší pouti, na kterou se vydala 2. června. „Hezký den, v noci lilo. Teď se jde dobře. Dnes bych měla vstoupit do poslední 50ky,“ napsala v sms zprávě, kterou zaslala Nadě Zíkové. Do Santiaga de Compostela, kam vede Svatojakubská poutní cesta, po níž se paní Hana vydala, by měla dojít každým dnem. Poutnice chce svoji cestu prodloužit ještě zhruba o sto kilometrů do Finistery, která je dalším významným místem spjatým se sv. Jakubem.

10. října, 13.09

Vstoupila jsem do posledních 200 km! Je tu čím dál víc lidí. Část si však na poutníky jen hraje, využívajíc jejich práv a slev. Baťohy jim odvezou autem. Nesou si jen svačinu. Náročné výstupy a sestupy je převezou. Večer pak mají moc energie a hlučností obtěžují ty unavené! Hory jsou krásný! Paty bolí, ale vydržím!

9. října, 10.29:

Ahoj, gelové podpatky mi předepsal doktor i prášky. Trochu to polevilo. Chodím min. km. I když se tolik lidí snaží pomoci s penězi, mám to jen tak tak 10 eu na den. Když 5 eu stojí noc, 9 eu teplý jídlo se slevou pro peregrinos, tedy poutníky, jinak 14 eu! Čaj a chleba s marmel. 2 eu. Při namáhavém pochodu musím jíst. Často není kde, co koupit, ale je na čem vařit. Jindy levná sámoška, ale není kde na čem vařit. Stává se, že není co ani na čem! Musíš do restaur. Někdy jídlo dostanem! Ideální je, když funguje papírek, že jdu až z Čech a došly mi peníze a podávaj jídlo! To je dnes! Nabídla jsem pomoc, nechtěl. Musela jsem jít, ale o 5 km dál. V tom původním místě chtěl 7 eu a jídlo nebylo! Když si zaplatím léky, šampón, ovoce… není co ušetřit. Snažím se podstrkovat papírek, hodně mi pomáhá. Jinak to mám jako doma! Co lidí mi už poslalo peníze, bez nich bych došla do Prčic! Tímto jim opět moc děkuju a jsem jim vděčná. Jsem 14 km před Astorgou. Už jen 270 km.

8. října, 15.56:

Ahoj, včera výstup v horách 1500 m. Hory jsou krásný a divoký! Chvíli horko, chvíli zima, déšť a vítr! Dnes sestup přes Manjarin. Zvláštní místo. Atmosféra nelze popsat. Templářů chór stále zní z kazety, mezi rozpadlejma kůčama nabídka občerstvení, káva, čaj, sušenky, ovoce… Ve starém bubnu z automatky plápolá oheň, aby se skřehlí poutníci měli kde ohřát. Dalších 7 km zas jen hory a mlhy po dešti. Pak hezká ves El Acebo. Budu tu spát. Do Pomferrady je to ještě 15 km. Tam zítra.

8. října, 10.48:

Teď jsem na úzasném místě vysoko v horách. Velmi primitivní podmínky, ale úžasná atmosféra. Albergo i pohostění. Zní tu zvony a zpěvy templár. řádu. Nelze popsat!

7. října, 21.22:

Jsem vysoko v horách, leje. Byla i bouřka. Albergo v polorozpadlé vsi. Jsou tu tři, ale moc drahé! Jsem v Donatovo, tj. dobrov. příspěvek. A s jídlem! V noci bolí kyčle, ve dne paty. Jeden pán mi napsal, že mi věří, že dojdu po špičkách. To mě dojalo.

3. října, 14.55:

Včera jen sedm, dnes 14 km. Pata bolí dost. Kyčle v noci. Jsem jeden velkej pupen! V loket. jamce krupic. vyrážka. Vyhazovala jsem peníze za masti a nejlepší kosmetika je máslo! Jinak jsem v pohodě. Když mi neupadne ta noha a budu mít dost sil a taky peněz, dojdu do Finistery. Jestli zpět poletím, budu doma za 6 hod. Co jsem šla skoro 6 měsíců! Letenka je prý levější, než jízdenka. Už jen 280 km.

29. září, 21.45:

Našla albergo pod správou Benediktinů. A doufala, že mi pomůžou s doktorem. Byl tam však velmi nepříjemný chlap jako dobrovolník. Řekla jsem, že mi moc bolí pata, že bych potřebovala lékaře. Opověděl, nemluvíte španělsky ani anglicky. Tak nebudu nic řešit! Zavolala jsem si na pomoc Hanku, kamarádku spolupoutníka. Šla se mnou i k dr. i do lékárny. Dr. řekla, že je to na operaci laserem, výrůstky. Nemohla bych dokončit cestu! Tak až doma. Aspoň tři dny v klidu. Prášky. Hanka vysvětlila celou situaci v albergu. I když jsem měla papír o klidu na lůžku, nechtěl to řešit a jakkoli pomoct. Řekl jí, že on má půjčku na dům a taky to musí řešit sám a neobtěžuje s tím v cizí zemi! A to je doktor! Porušil přísahu, odmítl mi pomoc, i když věděl, že mám velké bolesti. Nechtěla jsem tam spát ani tu jednu noc. Hanka mi pomohla telefonem najít jiné albergo a už večer mě tam doprovodila. Budu platit 3×4 eu, ale můžu zůstat a nohy zklidnit. Dobře to dopadlo.


29. září, 12.41:

Opět se nějaká blecha nebo ovád vdávali a velkolepou hostinu pořádali na mě! Ještě nemám vyhojenou minulou invazi a už jsem zase samej čerstvej pupen. Čeho má Španělsko přebytek jsou mouchy. Asi mají málo ptactva? Ráno a večer beru aspirin, abych ty bolesti snesla. Jinak jsem v pohodě.

27. září, 15.48:

Jsem v Reliegos. 20 km jsem šla a 26 to mám do Leon.


26. září, 16.13:

Jsem asi 40 km před Leonem. V albergu je „Donatovo“ tzn. dobrovolný příspěvek. Nemusela jsem nic říkat, nikdo by nevěděl, jestli jsem dala, či nedala. Ale já řekla, že mám velmi málo peněz. Můžu zaplatit nocleh nebo jídlo, obojí nelze! Mám však ruce a ochotu pomoct připravit večeři. Trochu je to zaskočilo. Tak nevím, jestli mě k výrobě večeře přizvou nebo ji budem vyrábět všichni? Velmi zchátralá, napůl rozpadlá ves. Tu a tam úplně přepychové vily. Renesance Cesty funguje.


25. září, 19.35:

Dnes jsem opět nedobrovolně dorazila do města Sahagun, je velké asi jako Tachov, může být i větší. Všude chtěli 7 eur, papírek nefungoval. Tak když platit, tak dojít co nejdál. Včera fungoval, neplatila jsem nic a ještě dostala balíček na cestu. Ještě den předtím smutný incident. Opilí, mladí poutníci napadli starou dobrovolnici, protože chtěla udržet v noci klid. Zbili ji. Nešla uklidnit. Policie asi liknavá. Jedna Ruska křičela španělsky do telefonu, kde jsou tak dlouho! Já tu napadenou ženu uklidňovala, srdce jí bušilo, nemohla ani mluvit. Je fakt, že nás domorodci pěkně ždímou, ale na druhou stranu jim poutníci dělají škodu. Trhají jim víno i nezralé, pak ho zahodí! Všude odpadky! Někteří se chovají hrozně. Mě teď nejvíc bolí paty, jakoby mi do nich zespodu někdo mlátil kladivem! Nemůžu došlápnout, jako malá mořská víla! Není to pro lásku, ale asi výrůstky, žádná poezie! Navíc mi otéká dáseň, nemůžu kousat. Pupeny pořád škrabu, tak se nehojí. Když mi ty paty do Leonu nepřejdou, budu muset k doktorovi. Ale psychicky je to dobrý. Budou-li peníze a síla, dojdu až do Finistery. Je to asi o 100 km dál, tj. týden chůze navíc.

22. září:

„Děkuju, domlouvejte i patním kostem. Někdy nemůžu došlápnout. Kameny po kterých chodím jsou krásné, škoda, že těžké. Zbývá 388 km, jenom! Villa Mentero de Campos, kde dnes spím, jsem v celé nocležně sama. Nikdo tu nezůstal! Ošklivá, rozbitá ves, plná harampádí, působí depresivně. Nechali mě přespat zdarma. Není tu nic k jídlu, ani obchod. Dali mi špagety a kečup, abych si aspoň něco uvařila. To je pozitivní. Další ves po 10 km. Včera krásné místo i s bazénem, taky jsem neplatila.“

21. září, 15.55 hodin:

„Dnes jsem šla jen 10 km a cestou přemýšlela o kamenech, po kterých šlapu. Dotýkám se jich v nekonečném čase. Jsou hladké, různých tvarů a barev. Mají v sobě energii věků. Kdyby nám bylo dovoleno ji použít. Využili bychom ji nebo zneužili? Dozraje lidstvo někdy k tomu, aby umělo používat energie kolem sebe tak, aby nikomu, ani přírodě kolem neškodily? Všude kolem jsou větrné elektrárny. Je to čistá energie, nemá nebezpečný odpad, neplundruje Zemi a je zdarma! Nic moc to nevypadá.

Příroda kolem už postrádá barevnost. Až na pár zakrslých, zelených borovic, je tu jen hnědá, od béžové po černé kameny. Občas nad hlavou zakrouží velcí ptáci, že by orli? Mám pocit úplného klidu v sobě. Je dobře, že jsem sama, každá upovídaná skupinka, která mě předchází, mě ruší. Všichni spěchají, chápu, mají jen dovolenou a chtějí dojít! Já mám tu výhodu, že nikam nespěchám. Jen vnímám. Jsem součástí plynoucího času! Jen s penězi jsem bohužel závislá na vás, dobří lidé. Dík!“

20. září, 21.01 hodin:

„Před večeří nás shromáždili do kruhu, sedli jsme si na zem, zuli boty a oni nám omývali a sušili nohy. Nemám to vyfocené. Musela jsem si vybrat, buď prožitek nebo fotky. Večeře nepopsatelná. Personál nastydlý, nabídla jsem alternativní medicinu – svařák! Konečně se vyrobí. Měli do něj všechno. Učila jsem všechny slovo svařák! Teď se hraje na kytaru a zpívá. Prožívám zvláštní chvíle, to mi televize nepředá. Jen kredit jsem neuhlídala. Dnes mám pocit štěstí. Útrapy zapomenuty.“

20. září, 19.04 hodin:

„Byl slunečný den, jako v létě, ale ráno je velká zima. Dnes 18 km po pláních na náhorní plošině. Zvlněná zem plná kamení. Od obzoru k obzoru malá políčka i zorané lány, ale 10 km žádné stavení! Pak kaple a v ní postele a úžasní lidé! Opět to dýchá pozitivní energií! Někde je to krásné, nové, ale studené, pouze obchodní záležitost. Tady je chladno, ale vlastně teplo. Těším se na společnou večeři. Je krásně prostřeno. Na nikoho se nezapomene. Bolí mi kyčle i paty. Všude mouchy.“

19. září, 14.04

„Bolesti kloubů povolily. Jenže včera z trucu 23 km! Nouzový spánek, zima, nic pořádně k jídlu, ani čaj. Studená voda, pak koupel přes cestu, mokrá hlava, zabalená do svetru, pak zas mokrý svetr. Ten naštěstí uschnul. Vyprané věci neuschly. Ráno na cestu bez slip. Nyní už bydlím. Je to tu pěkné, vyspím se v teple! Zatím sama, málo km, asi 10 možná 12. Kyčle bolely moc, asi prostydlá. Ale v noci mi zima nebyla, čekala jsem to horší.“

18. září, 21.12

„Dnes hektický den. Na dnes jsem spala v Burgos. Krásná katedrála, velké město, obrovská ubytovna. Pět pater a samé palandy a vše obsazené každý den! Chtěla jsem jen 12 km, ale naštvali mě tam, tak jsem šla dalších osm! Napřed jsem myslela, že to nedokážu, ale jsem dobrá, měla jsem ucpaný nos. Fouká dost studený, podzimní vítr. Celý den mírné stoupání v dešti. Došla jsem pozdě. Albergo obsazené. Asi 10 lidí uloženo v tělocvičně. Špinavá polní lůžka a je tu zima. Zábli mě ruce. Není tu z čeho co a na čem uvařit. Koupila jsem veku, sýr a tuňáka. Večeře je. Ráno snad otevřou bar. Čaj bude do chladného rána víc než třeba. V Burgosu jsem utrácela. Na šortky je zima, pak už jen kalhoty na sobě. Koupila jsem u Číňanů manšestráky a kulicha. Plena nestačí. Taky takový inhalovátko na rýmu a ponožky. Boty už nemají vzorek, uchodila jsem ho. Z hranic je to 2860 km, plus 50 do Kladrub, t.j. 2900 km. Zbývá 450km! Když odečtu 500 km na mé popojíždění, ušla jsem přibližně 2000 km! Občas mě někdo poplácá po zádech, ukáže palec nahoru… Informace o mém výkonu se šíří rychle. Aspoň něco mimořádného jsem dokázala. Je to příjemný pocit. V tělocvičně je chladno, budu spát v kulichu a ve svetru. Už usínám.“

14. září, 20.48

„Je mi podstatně líp. Mám jen hroznou rýmu. Koupila jsem si aspirin a mazání na kosti. Odpoledne už jsem šla ven a zítra, když nebude hůř, vyrazím. Paní mě konejšila, jak malý dítě mě hladila, mazala, vařila čaj… Večer jsem zazářila, udělala jsem bramborák, voněla celá ubytovna. Napřed byli všichni nedůvěřiví, co za blaf vyleze ze syrových brambor a česneku… Pak chtěl každý ochutnat! A ptali se, co jsem do tý dobroty dala. Učila jsem je slovo bramborák! Byla u toho legrace!“

13. září, 13.16

„Právě jsem došla, moc unavená. Vyperu si ponožky, osprchuju se a snad budu v klidu. Včera nezapomenutelný večer. Společná večeře, Společné nádobí. Pak v kapli společné čtení modliteb a textu z bible, každý ve svém jazyce. I já jsem všem četla česky. Pak každý sousedovi požehnal cestu se svíčkou v ruce, svou řečí, objal ho a políbil a předal svíčku. Nejde popsat atmosféra. Úžasní lidé to tam vedou. Přesto nohy bolely moc. Namlátila jsem si levou, ne pravou. Taky mi slezl nehet.“

12. září, 18.43

„Dnes jsem na radu Itala, který to šel několikrát, šla jen sedm kilometrů do města Granon hned za Santo Domingem, aby si odpočinuly moje klouby a taky pro úžasnou pozitivní atmosféru. Starý kostel, spaní sice na zemi na žíněnkách, ale ducha výroby společné večeře nelze popsat! Každý něco krájel nebo loupal. Z jedné strany Norka, z druhé Japonka. Naproti Francouz s Italem loupali brambory. Internacionální večeře přede mnou! Šéf ubytovny jel se mnou odpoledne pro léky na kyčle! Duše zpívá!“

11. září, 20.24 hodin

„Dnes jsem došla do Santo Dominko. Byla to dlouhá etapa. Chtěla jsem zůstat v Cirhuene, ale chtěli 13 eur, tak jsem unavená šla dál. Odpoledne jsem prospala. Moc mi bolej ty klouby a steh. kosti. Jakoby mě tam někdo zavrtal a pustil proud. Taky pravá chodidlová pata, asi je to centrum nějakého orgánu. Pravou nohu mám mimo to už týden natlučenou, jak jsem upadla. Bolí čím dál víc! Nehet na palci mám modrý. Ale cítím se dobře. Ital mi zaškrtal levné ubytování. Zítra půjdu jen 10 km.“

8. 9., 20.23 hodin

„Děkuju za povzbudivá slova. Chodit po Pyrenejích není lehké. Mívám toho dost. Moc pomalu jít nemůžu, nezbyla by na mě postel. Chodit kratší úseky znamená víc nocí, tj. víc peněz. Nemám jich tolik. Děkuju všem, kdo mi přispěli na konto. Bez jejich peněz bych už dávno musela zpět.“

5. 9., 20.50 hodin

„Možná mě bolí břicho, hlavně žaludek, žlučník a játra po práškách na ty kyčle. Jinak se cítím dobře. Včera mi poslal anděl nebo dráček pána, který mi pomohl odeslat balík s velkým batohem, vyplnil lejstra. Než otevřeli poštu, pozval mě na snídani. Pak mi pomohl vybrat peníze z automatu. Dnes další pan Portorikánec, asi 40 let, se o mě staral. Koupil mi snídani a po 15 km, než jsem se v hotelu vyčůrala, objednal jídlo. Prosil mě, jestli mi smí koupit hůl. Svou jsem ztratila! Díky.“

3. 9., 14.48 hodin

„Před hodinou jsem vstoupila do města Pamplona. Teď si ho jdu prohlídnout. Postel už mám. Taky nějaký levný jídlo musím sehnat. Mám hlad. Upadla jsem na rovině! Ale OK.“

3. 9., 10.20 hodin

„Směřuju do města Pamplona. Sedím na odpočívadle a jím nejdražší snídani! Asi to nepůjde, stravovat se průběžně. Dál budu tahat jídlo s sebou. Hned při první cestě horami první hrob poutníka. Jeho cesta do Santiaga i životní pouť skončila v Pyrenejích. Včera druhý hrob. Každý tam něco přidá, i já přidala větvičku. Věřím, že já dojdu. I dnes se mi jde dobře. Kyčle zatím nebolí. Ve Španělsku se zdraví Ola! Je pod mrakem, což je OK. Jsem úplně v pořádku, všem děkuji.“

2. 9., 21.34 hodin

„Jsem v pořádku. Včera hromadná ubytovna, 120 lidí v kapli. Dokonalá organizace. Po 28 km s velkýma bolestma, s velkým převýšením. Po skalnatém terénu i vysokohorských loukách, kde se volně vše pase, i koně. Mlha, vidět na 10 m! Strže, koukat pod nohy! Kdo dřív dojde, má postel! Dnes jsem došla pozdě, obsazeno! Musela jsem se skupinkou 5 km zpět! Taky obsazeno. Bylo mi do breku, 32 km v horách a nemám kde spát. Japonec mi dal svoji postel! Holanďan zas vyměnil horní za spodní. Oba sami od sebe! Musela jsem začít chodit do restaurací na večeře, jinak o hladu! Není kde, co uvařit. Musím jíst, mám křeče v lýtkách. Podraží se to. Dnes mi nic nebolelo.“

31. 8., 20.08 hodin

„Tak jsem v Pyrenejích. Je tu perelínů nabo caminos jak naseto! S poutníky se roztrhl pytel! Od mládeže po starce! Na území Francie to je ještě drahé, ale občas mě odpustí poplatek. Ve Španělsku je levněji, ale prý neodpustí nic. Uvidím, snad peníze vystačí. Čekají nás dost náročné výstupy. Dnes hic, já se vezla na start v klimatiz. rychlíku. Čekala jsem na přípoj několik set metrů od Altlantiku, ale neměla jsem čas se jít podívat! Ujel by mi vlak, zavřeli by kancelář!“

31. 8., 11.55 hodin

„Já na sebe moc pyšná nejsem. Posledních 14 dní jsem se dost vozila, chození bolelo. Dnes odjíždím z Lourd do ofic. startov. města Saint Jean de Port. Už v Pyrenejích, protože mezi je problém s noclehem. Odtud by to mělo být dobrý. Některé Slovenky ze zájezdu, ubytovaného blízko mě, na mě vybraly peníze. Jiné to pobouřilo. Mohla jsem si koupit novou halenu. Moje se rozpadá. Nezahodím, kuriozita, vydražím!“

30. srpna, 16.43

Je toho hodně. Stačila jsem si všimnout i důmyslně propracované organizace ať v jídelnách, tak při koupání v posvěcené, ledové vodě z hor. Nepotřebuješ ani mluvit. Laskavé ruce se tě chopí a pomáhají s vysvlékáním, zahalí tě do plátna, jiné ruce za závěsem plátno sundají a zabalí tě do mokrého velmi studeného prostěradla. Další ruce tě uchopí a přidržují na schodech do bazénku s velmi studenou vodou. Políbíš sošku P. Marie a ruce žen tě ponoří na okamžik do vody!

Dál vše probíhá opačným směrem. Ruce obsluhujících dobrovolnic, různého věku, si tě předávají. Emocí je plno, někdo pláče, někdo se směje… Já se třásla, ale spíš zimou. Na povídání s MATKOU JEŽÍŠE KRISTA jsem měla relativně dost času. Na koupel jsem čekala 5,5 h. Mezi všemi národnostmi a rasami. Šumělo to modlitbami s prosbami o pomoc. Nešlo mi soustředit se, jen jsem se dívala a poslouchala a vdechovala tu zvláštní atmosféru. Snad dopřeje milost uzdravení i mě až bude čas.

29. srpna, 12.29

Stojím ve čtyřstupu plné tři hodiny a ještě další dvě hodiny budu, než znova otevřou koupání v léčivé vodě. Zástup čekajících je dlouhý několik desítek metrů. Mám hlad a bolí mi nohy. Mám nedobrovolný půst. Hodnotím svoji víru. Jsem sama ve směsi jazyků a národností. Skupinky se prostřídají s jídlem i wc. Já nemám s kým. Ale když už jsem se sem dostala, vydržím! Vidím tolik bolesti a utrpení kolem sebe, ty moje mi připadají najednou malicherné. Ale třeba i pro mé trápení zbyde milost.

28. srpna, 18.19

Opravdu jsem v Lourdes. Dva dny můžu být zdarma.

28. srpna, 12.48

Dnes sedím v Orthez na nádraží a čekám na vlak do Lourdes. Píšu modlitbu pro P. Marii, za kterou jsem téměř došla. Prosím o uzdravení všech mých nemocí, které jsem cestou životem nasbírala. Prosím o uzdravení všech laskavých lidí, kteří mě na cestě životem i do Santiaga nabídli s láskou svou střechu, jídlo i peníze. Když už mi nešlo jít, odvezli mě, kam jsem potřebovala já, ne kam původně jeli. Nejvíc prosím uzdrav ty, co jim láska zatím chybí. Matko Ježíše, pomoz nám.

27. srpna, 10.19

Včera jsem zas byla za P. Marií. Nevím, co hledám, ani co najdu, ani co mám pochopit! Uvědomila jsem si, že je plno laskavých lidí ochotných nezištně pomoct druhým. To by mi v domě, kde bydlím, zůstalo utajeno! Odtud se se mnou nikdo ani nerozloučil, natož aby mi poslal povzbudivou sms. Jen posměch! Asi jsem měla ochutnat obyčejné člověčí přátelství. Jsem ráda, že potkávám víc lidí se srdcem. Už vím, proč se nebudu chtít vrátit. Lásku nezle nahradit ničím, ani mluvením o ní.

26. srpna, 21.15

Jsem v St. Sever. Je tu ještě jeden starší muž. Spíme zdarma ve starém, opuštěném klášteře, upraveném na nocležnu, refudzio. Bylo vedro. Kyby mi nebolely klouby, pohoda!

25. srpna, 15.42

Nevím, kdo mi poslal kredit 500 Kč, taky mi párkrát přišlo 200 Kč! Všem moc děkuju. Nedá mi to a snažím se odpovídat na povzbudivé SMS, kredit jen hoří! Děkuju všem !

25. srpna, 13.58

Jsem ve městě Mont De Marsan druhý den. Asi jako Tachov, možná větší. V noci bouřka a průtrž, ochladilo se. Špatně spím bolestí. Koupené tablety ani mast nepomohly. Pannu Marii prosím už teď, šla jsem za ní do kostela. Nemyslím si, že mi musí pomoct, ale věřím, že to udělá a když ne, asi mám z nějakého důvodu trpět.

23. srpna, 14.54

V pátek z města Bazac do města Roquefort, asi 50 km! Napřed bus 18 km, tam mě nechtěli, dál pěšky asi 7 km k odpočívadlu. Jídlo. Nepříjemný pár, pohrdavě čekal až vypadnu od dlouhého stolu, kam se pohodlně vešli, ani nepozdravili. Dotklo se mě to. Pak dalších 5 km ostrým pochodem, kupodivu mi nic nebolelo. Dohnala jsem kolegy… Pak pláč! V Rot Jons velmi drahé ubytování za nic! 10 eu a žádné jídlo! Nebyl tam ani čaj, ani kafe, ani kolínka… To všude je a dostává se aspoň snídaně, někde i zdarma! Špinavé postele… A takových peněz! Hladová jsem přišla a hladová ráno odešla! Dnes jen 10 km do Roquefortu. Zde lepší podmínky a zdarma! Nakoupila a uvařila. Teď odpočívám. Odtud je asi plísňový sýr. Je vedro, byla jsem aktivně v kostele.

22. srpna

Sedím na stanici busu a čekám na něj. Ve slušným stavu ujdu už jen tak 8 km. Pak co krok, to bolest. Na to nemám. Asi celkové vyčerpání. Kdyby nebyly Lourdes tak blízko, zvažovala bych návrat. Žíly mám větší, málo se vyspím pro bolest. Asi to taky tak má být, aby byl patrný zásah Marie a její léčivé vody. Snad mi uleví.

20. srpna

Spěchám do Lourdes, mám velké bolesti už i při chůzi. Dřív jen v noci. Etapy moc dlouhé. Vybírám místa s levným spaním, což je těžký. Tak popojíždím stopem. Dovolila jsem si vycestovat se 120 eury. S velkým šetřením je to na 14 dní a já jsem pryč třetí měsíc. Andělé se starají dobře. Dějou se mi divný věci. Jen ty kyčle.

19. srpna

V refudziju nikdo nebyl, ani správcová mě nepřivítala, ani se nerozloučila. Bývá to zvykem. Dala jsem do kasičky pět euro a šla. Další refudzijo bylo jen sedm kilometrů. Ale buď bylo celé renovované nebo zavřené. Poslala mě dál. Další ale bylo plus 20 km! Na to už jsem neměla sílu. Stopem až na místo. Asi nevěděli co se mnou. Jedna paní si mě odvezla domů. Oběd, povídání přes počítač. Jsem blízko k Lourdes. OK!
Refudzijo je dům, někdy stodola, pro přenocování s různou úrovní a různou cenou. Pouze pro poutníky, perelin, peregrino, prokáží-li se průkazem, credenciale! Cena není přímo úměrná stavu. Někde zdarma, někde jen já zdarma! Někde 5 eu, někde 25 eu! Ty drahé přejíždím stopem. Normal 8 eu. Někdy se zhrozím nad kurzem a neplatím nic, ani jídlo. Někde jídlo žádný a platím 8 eu. Někdy dostanu ještě eu na cestu! Dopředu nevím nic! Nechávám to na nich a andělích.

Dobrý den,
Jmenuji se Arlette a dnes, ve středu, 19. srpna v La Reole v Gironde jsem přijala Hanu, která přišla z Československa. Obdivuji cestu, kterou podnikla. Jsme téměř stejně staré, ale já si nemyslím, že bych byla schopna udělat totéž! Přeji jí vše dobré na další cestě a doufám, že pro ni a pro její cestu bude zastávka v Lurdách blahodárná.

16. srpen

Dnes ani včera sem nešla. Jsem na okraji velkého města Periqueux. Rodina odjela na víkend a mě tu nechali, abych si odpočinula. Strašný vedra, já jsem v chládku. Vařím si, co zahrada dá. Mám vypráno a zašitý šaty. Dosyta vyspaná. Dárek k svátku !

15. srpen

Děkuji všem, kdo na mě myslí a vzpomněli si, že mám dnes svátek. Vaše přáníčka jsou jako pohlazení. Dnes odpočívám, hlídám dům pěkně v chládku v Periqueux.

14. srpen

Musím se dostat aspoň do Lourdes.Třeba stopem, mám to už relativně blízko. Věřím, že mi bude pomoženo! Nemám na noclehy, ty zdarma, daleko od sebe. Více než 20 kilometrů ve vedru neujdu. Dům pro poutníky, perelin, stojí minim. 8–10 Eu! Francouzi stejní jako jinde. Chladní i vřelí, těch je víc. Snaží se pomoci, nejsou tak bohatí jako Němci. Jsem závislá na jejich lásce k bližnímu. Na nezávislost bych potřebovala 50 tis.!! Což bych uměla využít jinak! Každý den prosím o dobré lidi!

Z Limoges jsem dokázala dojít do Flavignac, 27 kilometrů ve vedru! Byla jsem zralá do Dr. To nebudu dělat! Může mnou kdo chce pohrdat, že nejdu a vozím se, ale etapy jsou moc dlouhé a velké vedro! Povinných sto kilometrů jsem ušla desetkrát a ještě desetkrát ujdu i když se svezu. Další den do La Coguille jsem byla raději částečně odvezena. Došla jsem tam. Pak do Thiviers asi dvacet kilometrů, taky jsem měla dost. Klášter jsem neplatila. Včera Sorges ubytování – deset Euro. Dnes Perigeaux, polovinu stopem. Tak je mi dobře. Uvidím v noci. Ráda bych rychle do Lourdes. Třeba mi bude pomozeno, abych se vyspala.

10. srpen

„Včera lilo a ochladilo se. Mokré šaty mi studily. Nebylo kam se schovat ani sednout! Všude jen ostnatý drát, oddělující pozemky. Taky to brání kravám a ovcím, aby někam odešly. Drkotala jsem a prosila dráčka o vysvobození. Stopovala jsem. Zastavilo auto a mě zamrazilo, věděla jsem, že ten člověk je nebezpečný. Řekla jsem sorry a nechala ho odjet. Dobře, dnes mám asi strádat. Po dalších 5 km mi zastavil kluk. Chtěla jsem jen 10 km, ale jel do Limoges, tak jsem jela až tam!

Paní z informací mi dala adresu na perelin dům. Byla 1 hodina. Musela jsem čekat do 4 hodin. Byla mi zima, bolesti kyčlí, kolen a kotníků byly velké v mokrých kalhotech. Ale i z toho mi můj pomocník vysvobodil. Plněné bagety u nás nekupuju, zdají se mi drahý.

Tak teď, abych nebyla na dešti a mohla chvíli sedět, mi poloviční, veget. stála minimálně pětkrát více! Ale nocleh byl opět zdarma!

Jen jsem bolestma nespala. Jestli můžeš, pomoz mi. Teď sedím v zahradě, dostala jsem nejen nejen vodu, ale i jídlo,“ zaslala.

8. srpen

„Ze středy na čtvrtek noc ve starém sídle. Příjemná společnost starších lidí. Čtvrtek na pátek na farmě, všude kolem domu bordel uvnitř luxus.hotel! Já zdarma. Večer pozvání na konzert Ukrajin. skupiny. Zahráli mi Kaťušu na přání a všem řekli, že je pro Češku mající odvahu jít přes celou Evropu pěšky a bez peněz! Musela jsem zpívat s nimi. Mohla jsem si popovídat!

Další noc v plesnivé, špinavé ubytovně na matraci na zemi bez jídal! 4 Eura! Nepříjemná paní! Dnes privat v nové vile u osam. starce. Toho pána mi zařídil kněz z kláštěra, kde jsem měla spát a nešlo to. Sestupuju na Limoges. Už budu psát jen tobě, ostatní ať prominou. Už čerpám limit pro Španělsko,“ zaslal poutnice Ivě Makoňové.

5.srpna

„Musela jsem se rozhodnout. oddělila jsem všechno, co můžu postrádat. Se stanem je to fajn, ale nedojela bych nikam! Měla jsem všechno, ale ne dost sil, abych to uvezla. Jak bude možnost vyměnit batoh za menší, udělám další redukci. Jestli chci dojít, musím se spolehnout na lásku druhých, potažmo Boží. Já nejsem bez ostatních nic. Ano, je to o pokoře, důvěře a lásce. Všichni o ní mluví, ale projevit ji… Dávám všem příležitost, někdy je to krásné, někdy to bolí. Tu zprávu přepošli aspoň na úřad, už beru kredit z přídělu pro Španělsko. Budu psát jen zřídka, nemůžu odpovídat všem. I tohle přepošli, prosím. Objímá vás máma“.

3.srpna

To krásné, co mě mělo potkat, asi byl večer s Noelem. Cítila jsem se šťastná, svézt jsem se nedala. Potřebuji ještě menší batoh. Džíny se rozpadly, zahodila jsem je. Šaty jsou taky samá díra! Klobouk snad ještě 2 měsíce vydrží. Pak nebude sluneč. zář! Byla to pýcha, že mám vše, co potřebuju k putování a že jsem nezávislá! Opravdu nepotřebuji nic. Ostatní mi dají všechno a dokazují tím Bohu, jak moc se naučili nebo nenaučili milovat bližního! A já, že jim, Jemu věřím!

29.července

Děly se divný věci. Napřed paní, která mě nechtěla ani na zahradě ve stanu, mi udělala jídlo. Cestou do kaple nocleh na zámku se sprchou a jídlem. Nechala jsem tam půl potřebných věcí, i ten nový stan s adresou. Pošlou, nepošlou? Další den dům pro poutníky. Milé přijetí, dobrý nocleh i sprcha a jídlo. Já bez placení. Další den dost problémů. Vedro před bouří! Inerz.dům byla špinavá hala, plná krámů, které se přivážely a odvážely do 21 hod! Jídlo žádné. Kolínka bez ničeho! Olej, koření i možské rasy byly v zanechané části. Noc nepříjemná. Na snídani nic. Vyrazila jsem s 1 vejcem na tvrdo a 1 jablkem na celý den. V cíli mi chyběl zanechaný stan. Nebylo kde spát. Jela jsem tedy busem o 30km dál. Nocleh u jeptišek v NEVERS s večeří i snídaní. Jdu na MAGNY COURS asi 15 km. Hrozný vedro. Cestou jsem se pozvala na oběd. Snad dojdu a bude slušný spaní. Bolí mě záda a v noci pořád kyčle a kolena.

30. června - Ulrichová je u Ulmu

Do okolí Ulmu došla na své pěší pouti do Santiaga de Compostela Hana Ulrichová z Kladrub.

„Před chvilkou jsem dorazila na prý levnou ubytovnu. Stojí stejně jako běžné hostince, ale bez WC a sprchy. Jídlo žádný neměli. Došlo na zásoby. Zatím jsem sama. Ve velkém městě nocovat nebudu. Farář v městečku před Ulmem mě odmítl. Zase jsem bloudila. Včera jsem šla do Nerenstettenu, dnes do Ulmu. Včera asi 20 km, dnes 23 km. Mám dost. Jen jsem snídala. Teď rybičky, sušenky. Obyčejný lidi se mi snaží pomoct. Uvědomila jsem si, že mě je sice pomáháno, ale současně jsem nástrojem Boží zkoušky těch kolem. Kolik mají lásky a pochopení. Zajímavé je, že nejčastěji selhávají ti, co o ní nejvíc mluví! Setkávám se se všemi typy lidí. Často pohladí duši maličkostí. Prosíš o vodu a podstrčí ti i židli. Kdybych musela všude platit, už bych se musela vrátit. Dary mi dovojují jít dál. Jsem vděčná za každý projev náklonosti. Chci poděkovat senátorovi, co mi poslal dva tisíce. Neznám jméno. Pořád dokola dřina do kopce, déšť, zima nebo vedro a hledání noclehu! Bolavé nohy, alergie. Z toho se skládá teď můj život. Chci dojít! Ale nezávisí to jen na mě,“ napsala v jedné SMS zpráve.

15. června - „Hezký den, jsem pod Norimberkem. Podešla jsem ho. Včera jsem spala v Burghanu v luxusním hotelu na účet fary. Můj největší problém je, že jsem osamělá žena a kněží na farách mě nemůžou přijmout. Na dnes stejný problém. Kněz mě odvezl do hostince a zaplatil to. Děkuji všem, co mi přihazují korunky. Nemusím se aspoň bát, že se budu muset předčasně vrátit! Dnes jdu na Schwabach, zpět k mušlím. Je mi přijatelně. Bolí mě hlava. Nedostatek tekutin? Horko, mám klobouk. Únava?“

8. června - Další zpráva z pěší pouti

Další zprávu ze svého putování do Santiaga de Compostela zaslala Hana Ulrichová z Kladrub, která se na pěší cestu do španělského poutního místa vydala minulý týden v úterý. „Jsem v Endorfu v kláštěře. Mám krásný, moderně zařízený pokoj. Ředitel mne osobně přivítal, i když jsem nebyla ohlášená. Dostala jsem večeři, jeden starší mnich je Čech, tak žádný problém. Kdybych nebyla tak hladová a nešla na oběd na předraženou polévku – a byla dokonce z pytlíku – neměla bych žádné náklady. Ráno jsem dostala snídani. Vybavili mne podrobnými mapami a šli mne vyprovodit. Stejně jsem šla o pět kilometrů víc. Jsem zbrklá. Mám puchýře a spálený obličej. Je mi dobře,“ napsala v textové zprávě v pondělí v půl deváté večer. (jk)

7 - června - Hana Ulrichová se setkala s jinými poutníky

Přesně týden uplynul v úterý ráno od okamžiku, kdy se Hana Ulrichová z Kladrub vydala na pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela. V pondělí v poledne se prostřednictvím textové zprávy ozvala z bavorského Schwandorfu.

„Problém, nemůžu sehnat nocleh, jsem ve Schwandorfu. Zimmer frei cestou jsem odmítla. Nechtěla jsem platit 35 euro. Odmítla jsem i svezení do Schwandorfu, když to tam bylo sedm kilometrů a šla jsem „zu fuss“. Když už to vypadalo, že průtrži neuniknu, naložil mě jiný pán a ty tři kilometry mě dovezl,“ píše Ulrichová.

„Jen jsem usedla, začala čina. Vozí mě po známých, po městě. Asi budu muset do hotelu. Teď jsem u nich doma. Chtějí, abych jela o 15 kilometrů dál autem. Vysvětlila jsem, že nemůžu, že jde o rekord,“ informuje dále poutnice ze Svatojakubské ces­ty.

Hana Ulrichová se ve Schwandorfu setkala také s lidmi, kteří již cestu do Compostely absolvovali. „Přivedli pána, co to šel s manželkou předloni. Odvezl si mě domů. Už jsem u nich. Čeká mě vana. Konec dobrý.“

Poutnice se cestou nevyhnula drobnému karambolu, který postihl její turistické hole. „Kolečka jsou kaput. Šotolice je oddělala. Dostala jsem lepší, větší. Jdu se koupat,“ píše v závěru své zprávy.

6. června - Ulrichová putovala Schwandorfem

V bavorském okrese Schwandorf se o víkendu pohybovala Hana Ulrichová z Kladrub, která je od minulého úterý na pěší cestě do poutního místa Santiago de Compostela. „Jsem v horách, na faře nebyl signál. Dnes se mám zatím velmi dobře. Místo abych hubla, se cpu na slavnosti, kam mě pozvali. Spala jsem v obci Teunz na faře. Luxus i vana! Všechno mi paní vyprala a napsala další cestu. Rottendorf pět kilometrů, tam bude oběd u její matky. Pak Oberkatzbach, pak Guteneck, celkem 15 kilometrů, tam budu spát u její sestry. Zařízeno! Na odpočívadle jsem našla signál. Prší, jdu dál,“ napsala poutnice v další SMS zprávě, kterou přeposlal na Městský úřad v Kladrubech Radek Hromuška.

5. června - Ulrichová byla v Horní Falci

Na cestách bavorského kraje Horní Falc se v pátek nacházela Hana Ulrichová, třiašedesátiletá seniorka z Kladrub, která se vydala pěšky do španělského poutního města Santiago de Compostela. „Už je to třetí SMS, co píšu zmrzlá u cedule s názvem obce, kde jsem spala. Je to Heumaden. Půjdu po hlavní silnici na Moosbach, Trobes, Geisheim, abych se vrátila na Jakubsweg v Pullenried. Vyvedli mě špatnou výpadovkou. Snad mě nic nezabije. Nevím kam dojdu. Nic mi nebolí, jen je mi zima,“ napsala v pátek ráno textovou zprávou na Městský úřad do Kladrub. Hana Ulrichová se na pěší pouť do Santiaga de Compostela vydala v úterý po osmé hodině ranní. Podle jejích odhadů zdolá téměř tři tisíce kilometrů dlouhou cestu přibližně za dvě stě dnů.

3. června - Poutnice došla k hranicím

V Bělé nad Radbuzou byla ve středu kolem třetí hodiny odpolední Hana Ulrichová z Kladrub, která se v úterý ráno vydala na tři tisíce kilometrů dlouhouo pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela. Z Bělé se Ulrichová vydala odpoledne na cestu do Železné, kde chtěla přejít hranice do Německa. „Zkusím v Železné najít nocleh, pokud budu mít ještě sílu, přejdu hranice a budu hledat nocleh na německé straně,“ uvedla poutnice.

VAŠE VZKAZY: Chcete něco paní Haně vzkázat? Popřát jí nebo povzbudit na náročné cestě můžete zde >>>

První kroky

Byly to první kroky na cestě, která měří bezmála tři tisíce kilometrů a jejím cílem je poutní město Santiago de Compostela ve Španělsku.

„Teď zrovna je mi docela dobře, odpadá ze mě nervozita, už se spíše soustředím na cestu,“ řekla nám těsně předtím, než vyšla z budovy. „V noci jsem ale spala hodně špatně. Nemohla jsem usnout, stále jsem přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla,“ dodala.

Absolvovat pouť do Santiaga de Compostela, jednoho z nejvýznamnějších poutních měst křesťanů, se paní Hana rozhodla zhruba před rokem a půl. „Inspiroval mě televizní dokument o Svatojakubské cestě. Žiji tady v Domě s pečovatelskou službou a řekla jsem si, že už mě čeká jen konec. Ale člověk neví, kdy. Mám velmi malý důchod, a tak se mi nechtělo jen tak sedět a čekat, co přijde. Chci si ještě něco dokázat,“ uvedla třiašedesátiletá žena, matka čtyř dětí.

Rodina jí podporuje. „Maminka takovou cestu určitě potřebuje. Uspořádá si při ní alespoň svůj dosavadní život,“ řekla nám dcera Hany Ulrichové Marie. Ta věří, že maminka cestu zvládne a dorazí v pořádku do cíle. „Je silná, má na to,“ uvedla.

Paní Hana předpokládá, že k cestě do cíle po některé z historických tras Svatojakubské cesty bude potřebovat zhruba půl roku. „Je ale možné, že cesta bude trvat déle. Nemám zas tolik peněz, takže počítám i s tím, že si někde budu muset na další cestu přivydělat. Třeba česáním ovoce. Ale nebráním se tomu, jsem na to připravená,“ je odhodlaná.

Do batohu si sbalila jen to nejnutnější. I tak nese na zádech patnáct kilo. „Nejtěžší je tam jídlo, ale vzala jsem si zatím jídlo jen na dva tři dny. Další si vždycky přikoupím. Jinak mám s sebou potravní doplňky, vitamíny, léky, protože nemám v pořádku tlak. To vše zabírá dvě třetiny batohu,“ seznámila nás s obsahem svého zavazadla. Kromě toho si nese spací pytel, svetr, náhradní oblečení a sandály. „Ty jsem dostala darem od jedné firmy. Poslali mi boty a ještě přibalili sandály.“

Termín 2. června mezi 8.10 a 8.30 hodin nebyl pro start pouti náhodný. Vypočítala jej astroložka. „Není to jen nějaká věštba, ale skutečně vědecky vypočítaný nejvhodnější termín, který mi určila moje kamarádka, vystudovaná astroložka,“ sdělila nám poutnice.

Jejím přáním je ujít denně v průměru dvacet kilometrů. Českou republiku opustí přes hraniční přechod v Železné pravděpodobně ve čtvrtek. K přenocování chce využít dobroty obyčejných lidí, případně služeb poutnických ubytoven, které jsou trasách Svatojakubské cesty. „Občas možná budu muset přespat v přírodě,“ je smířená poutnice, která si na krku nese symbol pouti, svatojakubskou mušli.