Je sobota odpoledne a právě končím s natáčením krátkého dokumentu o Hubertově jízdě v Oldřichově. Usedám do auta a uháním do Mariánských Lázní, kde na mě čeká práce pečovatele v domově pro seniory. Jedu se smíšenými pocity a obavami. Mám k nim důvod. Nikdy jsem podobnou práci nedělal a nerad bych něco pokazil. Jak se ale záhy ukáže, mé obavy se nenaplní.

Když jsem si domlouval moji návštěvu, překvapila mě radost v hlase Jaroslava Sečkáře, který má chod domova na starosti. „Přijeďte, rádi vám to tu ukážeme a práci si můžete vyzkoušet,“ říkal koncem minulého týdne. V době mé návštěvy ale v domově nebyl a role průvodce i rádce se ujal můj syn Jakub, který právě práci pečovatele dělá.

Jah jireh je jméno domova, kde o letité občany pečuje stejnojmenné občanské sdružení. Jejich služeb využívají senioři z celé republiky, z Částkova, ze Stráže, Kutné Hory, Poděbrad, Domažlic, Mariánských Lázní a dalších míst. Parkuji před vilou a vcházím dovnitř. Dorazil jsem v době přípravy večeře a čekají mě minimálně dvě hodiny, během kterých budu chtít poznat, co také obnáší práce pečovatele. Postupně poznám, jak vypadají některé pokoje, společenská místnost sloužící v době jídla jako jídelna, kuchyňka a recepce s pokojíkem pro personál. Než se stihnu rozkoukat, už mám první povinnosti. Připravuje se večeře. „Jídlo je sice už předem nachystáno od kuchařky, musíme ale vše dotáhnout do konce. Nakrájet chléb, roznést v košíčcích na stoly, ohřát polévku a další úkoly,“ říká Jakub. „A hlavně si tady musíme pořád mýt ruce,“ dodává a tuto větu ještě uslyším několikrát, také poté, co vyhazuji do koše odpadky. Před večeří a vůbec před servírováním jídla je v kuchyni fofr. Proto mě zaujal odpadkový koš, upravený tak, aby se víko mohlo zvednout nohou a nemuselo se na něj sahat rukama.

Pečovatel také naslouchá

Roznáším tedy košíky s pečivem na jednotlivé stoly a rezidentům pak i jídlo. Dnes se servíruje pomazánka, salám a máslo. Kdo chce, dostane polévku. Poznávám, jak chutná práce číšníka. Jídlo stavím na stůl, snažím se mít úsměv na tváři a přeji dobrou chuť. „Máme rezidenty i na pokojích, kteří nemohou dojít sem, proto jídlo servírujeme na pokoj,“ říká pečovatel a ukazuje na podnos. Procházím chodbou a dostavuje se první problém. Jak otevřít dveře do pokoje, když mám v rukou tác s talíři? Pomůžu si loktem, tak jak se to dělá. „Musíme si nějak poradit,“ usmívá se Jakub. Na pokoji je Libuše Kroužková. Vítá mě s úsměvem i údivem, kdo že jí to nese večeři. „Dnes mi strašně buší srdce a špatně se mi dýchá. Jsem slabá, jako moucha,“ uvádí a dále popisuje své zdravotní potíže. Chvíli se zdržím a naslouchám. To je totiž také jeden z úkolů pečovatelů, soucítění, pochopení.

Po večeři je nutné vše sklidit se stolů. Odnáším postupně nádobí a dávám do myčky. Veliký pekáč od oběda a hrnec musím ale mýt ručně. Nezbývá mi tedy než vzít černé nádobí do rukou a vydrhnout je.

Hlavně nesplést léky

Rezidenti postupně odchází na pokoje, někteří zůstávají. Na žádost jim pečovatel pouští televizi a pohádku o Zlatovlásce. „Teď je nutné utřít stoly a prostřít na snídani.“ S tím souvisí i rozdělení léků do jednotlivých pouzder a ta dát na místa ke stolům podle zasedacího pořádku. Všichni rezidenti berou léky, někteří i vícekrát za den. Důležitá je naprostá pečlivost a bezchybnost při jejich rozdělování. Léky sice připraví lékařka, ale roznášku ke stolům má na starosti pečovatel. Trochu se mi klepou ruce, při pomyšlení, že bych to popletl.

Rozami se pomalu utišuje, přichází večer. Dalším z úkolů pečovatelů je zajít k těm rezidentům, kteří nebyli na večeři. Jdeme společně k Boženě Ptáčkové. „Musíme zjistit, zda něco nepotřebuje a jak se jí daří. Zda je vše v pořádku,“ vysvětluje můj průvodce. Pomalu klepeme na dveře a vcházíme dovnitř. „Byli jsme na Kladské a cesta autem mi neudělala dobře,“ říká Ptáčková a vypráví o svých pocitech a dojmech z výletu. Po vyslechnutí jsme popřáli klidný večer a pečovatel jí ujistil, že kdyby něco potřebovala, může zavolat. Pro případy akutních žádostí o pomoc, mají rezidenti k dispozici speciální náramky, podobné hodinkám, které po stisknutí tlačítka přivolají pečovatele.

Odcházíme do společenské místnosti. „Musíme rezidenty i odreagovat od všedního dění, zabavit je,“ říká Jakub a začíná si s nimi házet míček. Za chvíli dojde i na puštění hudby a jeden taneček s babičkami. Vidím v jejich očích radost.

Dobrá nálada

V deset hodin večer je večerka. Do té doby si ale stihnou někteří rezidenti ještě něco i přečíst, například i z literatury týkající se duchovních věcí. V domově pro seniory se totiž snaží rezidentům uspokojovat i tyto potřeby. Za těch několik hodin v domově jsem nemohl zakusit všechny radosti i úskalí spojené s prací pečovatele. Například noční služby někdy nebývají jednoduché. Někteří rezidenti trpí alzheimerovou chorobou, jiní, vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, potřebují speciální péči. Jednoho jsem si ale všiml. Dalo by se to nazvat všeobecně dobrou náladou. Udržovat jí je také úkolem pečovatelů a veškerého personálu. Snad díky víře, kterou ti lidé mají, snad vzájemnou spoluprací se jim to v Jah jireh daří. Je tma, večer, většina rezidentů usíná a já odcházím. Mám dobrou náladu a pocit, že jsem někomu pomohl. Ten pocit je příjemný.