Osud mu však připsal jinou cestu, a tak dnes už k němu chodí Stříbrští pro rohlíky, koláče a preclíkové pečivo. Začátek však nebyl jednoduchý, nejdříve se z geotechnika musel stát kominík.

Co předcházelo tomu, abyste dokázal přizpůsobit pekárnu do dnešní podoby?

V sedmaosmdesátém jsme koupili tento dům. Byl velmi starý a potřeboval řadu oprav. Ale, co mě upoutalo jako první, byla velká stará pec z počátku minulého století. Hned jsem věděl, že ji nezbourám, ale naopak zprovozním.

Takže jste se hned pustil do práce a pec začala sloužit k pečení?

Ne, tak to nebylo, v té době jsem ještě netušil, že ji takto využiju. První, co se stalo, bylo to, že jsem musel vlézt do komína šíře něco přes šedesát centimetrů na asi čtyřicet a postupně vytahat všechen mour. A že ho bylo na dva valníky. Tak jsem se nechtěně stal kominíkem. Postupně jsem dal pec dohromady, měla také rezavé rošty, celkově byla ve špatném stavu. No, a protože ten dům byl plný starého dřeva, tak jsem to začal pálit a pec tedy sloužila první roky k výrobě tepla, bylo to takové odpočinkové zázemí.

Jak jste se tedy dostal k pečení?

To přišlo mnohem později. Byl jsem geotechnikem, ale po revoluci bylo znát, že už jich není tolik potřeba. Že bych měl ale chuť se někde prát o místo, tak to jsem také nechtěl. Zkusil jsem chvíli pracovat v zemědělské laboratoři, ale nějak mě to nechytlo za srdce. A tak, jak jsem se pořád díval na ty poklady, co jsem v domě po koupi nalezl, bylo tu různé nářadí, ošatky a další stará předválečné věci, tak jsem si říkal, proč tohle všechno nějakým způsobem nevyužít a opět nezprovoznit. A tak jsem se začal ptát.

Co všechno jste potřeboval ke zřízení pekárny?

Raději snad ani nevzpomínat, co vše bylo nutné vyběhat a zařídit. Nejdříve jsem se získal dotace pro malé podnikání, pak jsem se musel prodrat řadou žádostí, zákonů, domluvit se s hygienou, s bankou o úvěru, ale ještě pořád jsem věřil, že půjde o krásnou lukrativní práci. I stroje se mi povedlo v té době sehnat.

Jaké stroje?

Šlo o míchačky těsta, o děličky a stroje na rohlíky. Ale vše jsem musel postupně opravovat, a tak jsem se postupně naučil být také silnoproudařem, při rekonstrukci domu jsem byl zedníkem, ale naučil jsem se i kovovýrobě. Teprve pak jsem mohl být pekařem.

Učil vás někdo péct?

Samozřejmě, že jsem se nejdříve domluvil s lidmi, kteří to uměli. Oslovil jsem tehdy pana Spurného, což byl pekař a pana Haase, který měl vzdělání v potravinářské technologii. Díky nim jsem pak v dvaadevadesátém roce pekárnu zprovoznil.

Co jste začal prodávat jako první?

Klasiku. Největší poptávka byla vždy po rohlících a chlebu. Po čase jsme začali sortiment rozšiřovat o sladká těsta, pak už jsme dělali i šátečky a koláče, takže jsem se pro změnu musel zase učit vše o náplních, jak se dají zpracovat, opět jsem musel kontaktovat hygienu.

Každopádně dnes máte velký výběr, takže za tu námahu to asi stálo?

Firma se rozjela, ale nerad na ty počátky vzpomínám. Všechno stálo moc peněz, na nic nezbývalo, museli jsme splácet hodně bance a jen tak tak jsme vše utáhli. Do toho občasné technické potíže, strašně moc administrativy, kopy papírování, rodina, postupná rekonstrukce domu. Vědět vše takto dopředu, tak bych se do toho zřejmě nikdy nepustil. Zpočátku jsem mockrát uvažoval, že to skončím a zavřu, že mi to za ty nervy nestojí.

Ale nakonec jste to přece zvládl. A navíc máte pečivo, které se nikde nedá koupit?

Ano, myslím, že mohu být pyšný na náš žitný pecen. Svým způsobem je to tu v okolí unikát, obsahuje totiž přes sedmdesát procent žitné mouky a je vyráběn podle staré receptury, těsto válíme ručně a pečeme jej v roštové peci. Je to chléb, který i dlouho vydrží jako čerstvý. Lidé jej hodně kupují. Hlavně se snažíme všechny staré recepty dodržovat a vyhýbáme se chemii.

Vaše pekárna je v architektonicky krásné budově, co je to za dům?

Úplně náhodou jsme se při rekonstrukci dostali ke starým dokumentům, které poukazují na to, že tento dům byl původně malým městským zámkem. Samozřejmě mě to příjemně potěšilo a snažil jsem se co nejvíce původních znaků zachovat.

Jak vypadá váš pracovní den, vlastně noc?

Někdy po půlnoci vstávám a jdu dolů do pekárny péct. Pečeme až do rána, někdy osm, někdy deset hodin. Pak si musím sednout ke stolu a dělat administrativu, postarat se o nákup zásob na pečivo, doplnit sklad. Pak si mohu jít na chvíli lehnout nebo pracovat na domě či vyřizovat věci na úřadech.

Vaše pečivo získalo certifikační značku Místní výrobek ze západu Čech. Těší vás to?

Mám z toho dobrý pocit. Ale zřejmě je domácích výrobců kolem málo, když stojí za to, je takto prezentovat. Mělo by jich být více.