Ještědo neděle se koná pátý ročník filmového festivalu a v té souvislosti Tachovský deník přináší krátký pohled a připomínku bohaté historie kina v Plané.

Plánské kino začalo promítat na Vánoce roku 1959. Poslední souborný text o něm vznikl v roce 2009, kdy mělo kino 50 let od založení. „Pan Jiří Kalaš si dal tu práci a sepsal takovou brožurku s názvem Lidé kolem kina. Bohužel, při své skromnosti zapomněl na sebe, i když jiným nechtěl upřít ani čas, ani zásluhy, které jim na provozu kina patřily," sdělila Deníku ředitelka Městského kulturního střediska v Plané Milena Nová.

Budovu kina vystavěli na místě dvou domů a na jeho stavbě se podíleli občané a velkou zásluhu měli také pohraničníci. „Jiří Kalaš, jak sám píše, dělal promítačské zkoušky na sklonku šedesát let a od té doby, kino patřilo do jeho života i profesně. Práci vedoucí Plánského biografu převzal po svém předchůdci Karlu Ježilovi. Byl neodmyslitelnou postavou kulturního života našeho města a Plánskému biografu zasvětil téměř celý život," dále uvedla ředitelka kulturního střediska s tím, že Jiří Kalaš byl velký znalec českého i světového filmu. Znal se osobně s řadou českých režisérů a filmových tvůrců.

Oblíbil si také komunikaci přes internet, kdy měl člověk jistotu, že bude-li nějaký film dobré vidět, ať už v kině nebo v televizi přijde vám od něj email.

Kino stavěli i pohraničníci, první rok ho navštívilo téměř sto tisíc divákůZnačné rozšíření televizních přijímačů předpokládalo snížený zájem o představení v městském kinu. Avšak celoroční bilance tento předpoklad vyvrátila. Dne 25. prosince 1959 bylo otevřeno nové kino, které bylo vybudováno na místě starých bouraček v sousedství domu Bílá růže na náměstí. Umístění kina bylo v souladu se stávajícím plánem výstavby kulturních zařízení v Plané. Na výstavbě se podílelo občanstvo, které budovatelskými závazky v počtu brigádnických hodin velkou měrou stavbě pomohlo. Největší však zásluhu o stavbu a její dokončení měl plánský útvar Pohraniční stráže. Mužstvo a příslušníci důstojnického sboru pracovali soustavně od počátku stavby až do jejího dokončení. Je jen jejich zásluhou, že k uvedenému datu mohlo býti kino otevřeno. Neonový nápis v průčelí kina – KINO POHRANIČNÍ STRÁŽE – a neonový znak pohraničníků připomene všem budoucím obyvatelům sílu, která zde vznikla spojením obyvatelstva s příslušníky PS útvaru. Nové kino má 333 míst. Je upraveno pro promítání širokoúhlých filmů. Návštěvnost nového kina se projevila v celoroční bilanci. Představení navštívilo 97694 občanů. Příjem z těchto návštěv dosáhl výše 312720,20 Kčs. To je 156% plánovaného příjmu.

V pamětní knize vedené mezi lety 1945 až 1966 zapsal na stránce 144 roku 1960 kronikář Milan Veselý.

Promítač je kina pánKdyž jsem na sklonku šedesátých let dělal promítačské zkoušky v příjemném prostředí v Klánovicích, tak nás do praktické činnosti promítačů zaškolovali promítači, kteří pamatovali slávu kin z doby, kdy se v kalendáři psal rok 1938. Profese promítače patřila k elitnímu zaměstnání a krásně se poslouchaly historky o tom, jak se mistr promítač pohyboval v kabině v bílých rukavicích.
Ale i Planá má své slavné „muže s klikou". Vladimír Jirka patřil k prvním, kteří mne připravovali pro tu zvláštní a tajemnou profesi promítače. Tehdy v polovině šedesátých let mělo kino celkem čtyři promítače, kteří se střídali po týdnu. Promítalo se celý týden a v neděli dokonce i krátké filmy v dopoledním čase. Říkalo se tomu KINO ČAS. Sál měl 333 vrzajících sedadel a často bylo vyprodáno. Filmy se musely pro promítání připravit a to byla práce pro druhé promítače. Pan šéf, o kterém jsem se zmínil, bydlel mnoho let naproti kinu a Planá ho znala i jako vedoucího Televizní opravny. Právě u něho jsem si pravidelně vyzvedával klíče od kabiny asi dvě hodiny před začátkem představení. Hodinu před představením se otevíral „bufet", kde se prodávaly cukrovinky v dokonale šustících sáčcích. Hudba hrála v sále i předsálí a lidé zaplňovali sál.Nové kino v Plané
Asi čtvrt hodiny před představením přicházel do sálu PAN PROMÍTAČ. Rozvážným krokem prošel sál a většinou měl v ruce tlustou knihu. Někdy historické unikáty, jindy odbornou literaturu. Zdravil se s občany města a kovovým schodištěm se dostal do promítací kabiny. Tady vše zkontroloval a přesně v stanovený čas mohlo představení začít. Trochu mi připomínal zkoušející „komisaře" z Klánovic. Jen ty bílé rukavice nenosil. Byly to hezké roky, které jsme společně prožili.
Později odešel a plně se věnoval práci kronikáře města. Díky jemu se dochovalo mnoho písemných, ale především obrazových materiálů, které vypovídají o tom, jací jsme tenkrát byli. Pan Vladimír Jirka mi v kabině často vyprávěl o knihách, které četl a nosil si je do kabiny. Z těch dlouhých rozhovorů jsem se dozvěděl mnoho zajímavého o historii, ale i technických novinkách kolem filmu a televize. Dokonce díky jeho vyčerpávajícím informacím o televizní obrazovce jsem oslnil zkušební maturitní komisi, protože jsem hovořil o věcech nad rámec školních osnov.
Dnes, s odstupem času, se domnívám, že právem patřil k lidem, kteří psali historii PLÁNSKÉHO BIOGRAFU. Byl to činorodý člověk, který uměl mimo svou profesi mnoho dalších věcí. Byl divadelním ochotníkem – a dobrým. Ono se ani nechce věřit, že se v Plané hrálo divadlo. Ale pan Jirka nejen hrál. Uměl dokonale líčit všechny členy souboru. V roce 1979 se v okolí Plané natáčel film Drsná Planina. A já jsem rád, že na filmovém pásu je vedle mnoha dalších plánských občanů zachycen jako kriminalista-fotograf. To vše napsané je jen zlomek skutečného života, který podivně končil předčasným odchodem v roce 1989. Bylo mu 66 let a měl tolik plánů a starostí o to, jak uchovat historická fakta pro budoucnost.

Převzato z brožurky Lidé kolem kina, kterou sepsal Jiří Kalaš v roce 2009