Dokončen byl v roce 1990, ale první úvahy o jeho výstavbě pocházejí už z roku 1982. Snahy prosadit myšlenku výstavby několik let trvaly, nakonec se to podařilo a městu pomohl dotačně stát. Celková hodnota díla, jak Deníku vedl Richard Volka v článku věnovanému před pěti lety dvacátému výročí zařízení, byla v době stavby 14,5 milionu korun. Stavělo se v Akci Z, tedy způsobem, že se na vybudování brigádnicky podíleli samotní občané města.
„Hlavní díl odpovědné práce zůstal na občanech, závodech a společenských organizacích na území města. Ty bylo třeba dobrou organizátorskou prací pro tuto akci získat. Přitom nemohly zůstat stranou i ostatní úkoly, které v oblasti zvelebování město přijalo. Hlavní odpovědnost za práci v této oblasti nesl tajemník tehdejšího Městského národního výboru Vladimír Mizerák," napsal Volka.

Výstavba byla rozdělena do dvou etap a zahájena v roce 1984 na původním škvárovém hřišti. Vysoká hladina spodní vody vyžadovala technické řešení odvodněním pozemku. Následovalo zakládání stavby, její postupné vyzdívání, zhotovení tesařské konstrukce vany pro bazén o rozměrech 25×9 metrů.
„Ve druhé polovině roku 1986 jsou bazény vybetonovány. Při zahájení výstavby jsme kromě železné konstrukce nedostali žádné jiné materiálové přísliby, a tak jsme museli doslova shánět tam, kde se dalo. V roce 1987 stavbu nepříznivě začaly ovlivňovat nedostatky v zásobování stavebním materiálem a přes přísliby chybělo 250 tisíc cihel, 100 tun cementu, betonářské písky, ocel, překlady, obklady a dlažby. Stavba se dostala do skluzu a vedení města se stalo možná oprávněně předmětem veřejné kritiky ze strany nadřízeného orgánu – ONV."

Naštěstí kritika neubrala na elánu, i když mrzela. „Masivní iniciativa občanů, podpora ze strany závodů, kterou tehdy velice dobře koordinovala zřízená Rada ředitelů při MěstNV, dokázaly v dalším období vyrovnat skluz ve výstavbě a koncem roku 1987 stojí konstrukce haly, jejíž dodavatel, Železárny Hustopeče, zkrátil termín dodávky a tachovský Technický rozvoj realizaci stavby. Úsilí nepolevovalo ani v roce 1988, termíny se postupně zkracovaly, a tak jsme počátkem roku 1989 vyhlásili sdružený závazek na zkrácení stavby k 9. květnu 1990," uvedl dále tehdejší starosta města s tím, že původní termín dokončení byl stanoven na srpen 1991. „Byla to především práce občanských výborů s lidmi, samotných občanů, závodů a organizací, kteří dokázali slova změnit ve skutky a konečný termín předání bazénu zkrátili ještě o další tři měsíce. Bazén se podařilo veřejnosti předat o jeden a půl roku dříve, než byl původní záměr – 17. února 1990."

Richard Volka se stále obdivuje a děkuje všem, kteří u zrodu a realizace byli. „Byly to tisícovky bezplatných brigádnických hodin o sobotách a nedělích, obrovská podpora závodů na území města, které si uvědomovaly, že pomáháme vytvářet lepší podmínky života jejich zaměstnanců, našim dětem, pomáhalo to sbližovat a seznamovat lidi," napsal Deníku před pěti lety.

Unikátní v době vzniku bazénu byly sluneční kolektory. Je jich 106 a byly určeny pro vytápění a ohřev vody. Tehdy to bylo první největší seskupení tohoto systému v Československu. Ještě v roce 2009 zaujímalo republikově třetí místo.

„Nedílnou součástí denního života stavby byli kromě občanů – brigádníků, mistři, technici, stavební dozor. Záměrně nejmenuji pracovníky MěstNV, ti odpovídali za svoji práci. Ale připomenutí si zaslouží určitě stavbyvedoucí, Josef Trešek, Josef Olšmíd, Jan Klíma, Stanislav Landrgot, Stanislav Pávek, Jaroslav Trávníček a celá řada dalších. Vedli práci od výkopu přes tesařinu, betonáž, zdění, obklady až po střechu. Potěšitelné a zároveň vynikající bylo, že i když na stavbě pracovala většina stavebních laiků, zabezpečili, že se na stavbě nikdy nestal žádný vážný pracovní úraz." Do výstavby se významně zapojovala většina tachovských firem, některé z okolí, ale také vojenská posádka v Tachově a útvary Pohraniční stráže. „Zhodnotím-li stavbu s odstupem doby, mohu pouze konstatovat, že jsem hrdý na to, že jsme spolu s občany a všemi ostatními dokázali takové náročné dílo vybudovat. Zaslouží to obdiv a poděkování," uvedl Volka.

Do bazénu chodila spousta lidí, někdy to bylo až tisíc lidí denně

Bývalý vedoucí plaveckého bazénu Ondřej Dorot v rozhovoru pro Deník.

K lidem, kteří jsou neodmyslitelně spjati s historií plaveckého bazénu, patří také Ondřej Dorot, který byl léta vedoucím a několik let také zařízení provozoval coby soukromý nájemce. O svoje vzpomínky se podělil v následujícím rozhovoru.

Vy jste byl zaměstnancem bazénu a poté jste si jej převzal do pronájmu?
Byl jsem zaměstnancem technických služeb města, které bazén kolaudovaly a rozjížděly. V té době dělal starostu Richard Volka a Milan Věneček místostarostu. Bylo vidět, jak to bylo stavěné v Akci Z, jak se všichni snažili pomáhat. Vymýšlelo se, jak to všechno půjde – například těsně před otevřením se zjistilo, že je málo vody. Že když se napouští voda do bazénu, tak v ulici Petra Jilemnického neteče voda. Byla svolána porada, kde se promýšlelo, jaké jsou možnosti toto odstranit, nakonec se vybudovala do čtrnácti dnů přípojka od Liďáku. Při této příležitosti bych rád připomenul zásluhy stavbyvedoucího pana Treška, pracovnic odboru výstavby paní Liškové a Volejníkové, kteří se stavbou strávili spoustu času.

Ondřej DorotKdyž se bazén otevřel, tak jste několik let působil jako vedoucí…
Čtyři roky jsem byl zaměstnaný u služeb, bazén byl jako samostatné středisko a mojí snahou v té době bylo udělat v rámci střediska celý sportovní areál. Takže postupně se sloučila k bazénu další sportoviště.

Konkrétně v bazénu, kolik tam pracovalo lidí a kolik chodilo návštěvníků?
Připomenu, že bazén byl otevřen denně od šesti hodin ráno do desíti do večera a o sobotách a nedělích jsme začínali už od osmi hodin. Bazén byl využitý neustále. Pracovali v něm čtyři strojníci, kteří řídili provoz – tehdy ještě nebyla technika řízena digitálně. Dále čtyři šatnářky, dvě pokladní a plavčíci. Plavčíci a plavčice byli současně učitelé plavecké školy. Technologie je koncipována tak, že funguje 24 hodin, proto jsem se snažil využít ji maximálně. Návštěvnost se v té době pohybovala někdy až okolo jednoho tisíce lidí denně. Dokonce jsme měli návštěvnický rekord 1300 lidí za jeden den. Ale průměr byl okolo šesti set návštěvníků denně. Spousta lidí chodila už od šesti ráno na kondiční plavání, od osmi pak bazén maximálně využívaly školy a školky. Snažili jsme se, aby dítě prošlo šedesáti hodinami plaveckého výcviku. Už tehdy se totiž říkalo, že jeden zachráněný lidský život má hodnotu milionů…

Po několika letech jste převzal bazén do nájmu. Co všechno bazén nabízel, kromě možnosti plavání?
Cílem bylo dostat do zařízení co nejvíce návštěvníků. Proto jsme dělali různé akce – už v rámci technických služeb i po pronajmutí. Lidé si mohou pamatovat, že jsme spolupracovali při Tachovské míli, při akci Plave celý Tachov, s plaveckým oddílem, organizovaly se plavecké závody, pomáhali jsme organizovat triatlon a duatlon. Takže plavčíci i zaměstnanci byli připravováni všestranně. Když jsem vedl bazén coby zaměstnanec technických služeb, musel jsem přesvědčit ředitele, že to a to by mohlo fungovat, ředitel o tom musel přesvědčit místostarostu, ten zase starostu a radu a zastupitelstvo. To vyžadovalo nějaký čas, a tak se dospělo ke společnému závěru, že nejlepší způsob vedení je převzít bazén do nájmu a řídit jeho činnost sám. Bazén jsem převzal do nájmu na patnáct let, ale tak dlouho jsem tam nebyl. Po volbách jsem dostal výpověď z nájmu, další tři roky jsem se vydržel soudit a provozovat bazén, než jsem jej poté předal městu.

Vyplatilo se bazén provozovat soukromě?
Návštěvnost byla vysoká i nájemní smlouva byla nastavena dobře, protože za první roky bylo přesně spočítáno, jak vysoké jsou vstupní náklady. Město hradilo energie a na samotný provoz a platy zaměstnanců si musel provozovatel vydělat. I pro město to tehdy byla velká úspora. Rozjeli jsme k tomu další služby – masáže, plaveckou školu, prodejnu sportovních potřeb, kadeřnictví, bistro a tak dále. Venku jsme vybudovali minigolf, hřišťátko na plážový volejbal… Já mám vystudovanou fakultu tělesné výchovy a sportu, obor management, takže jsem svoje zkušenosti a znalosti mohl plně využít.

Dnes s odstupem času – jak na toto období vzpomínáte?
Byla to obrovská životní zkušenost. Na jedné straně jsem se naučil, že ne všechno, co se domluví, platí. Na druhé straně jsem poznal obrovskou snahu a spolupráci řady lidí.

Chodíte si ještě zaplavat do bazénu?
Chodím plavat pravidelně, dcera závodí za plavecký oddíl…

Líbí se vám, jak bazén pokračuje, jak se modernizuje a vylepšuje?
Udělalo se spoustu věcí, ale některé také neodborně. Hodně věcí se mohlo udělat jinak. Ale samozřejmě je hodně dobrých věcí, třeba okolo vířivek. Ale vím, že ti, kteří dneska řídí bazén, to nemají úplně jednoduché.