Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: Deník

Je něco, co vás ve funkci ještě může překvapit?

(úsměv) Co mě může překvapit? Je pravda, že už do práce nechodím vystresovaný a nechodím vystresovaný z práce. Snažím si to vše srovnat. Uvědomuji si, že v této práci sloužíme lidu a lidé nám věří a s každým problémem, který někde nastane, se obracejí na starostu. Byť mě by třeba nenapadlo se s něčím obrátit na starostu, tak je to na denním pořádku. A co nevím, snažím se zjistit, abych lidem pomohl nebo poradil. Beru to zase z toho druhého pohledu, na koho se mají lidé obrátit, když ne na starostu. A čekají od něj někdy zázrak. Zázraky se ale dělat nedají, jsme někde sklíčení zákony, vyhláškami a předpisy. Někdy se i setkáváme s nepochopením, že starosta je od toho, aby dělal a ne, aby dělal něco jiného, než my si představujeme. Stále mě překvapuje, že někdy si lidé neuvědomují, že rozhoduje zastupitelstvo, a ne starosta. Pravomoci starosty jsou prakticky nulové, starosta může rozhodnout bez předešlých jednání s radou nebo zastupitely v okamžiku, kdy je nějaká krizová situace.

Za těch více než dvacet let, co se vám v Černošíně podle vašeho názoru podařilo, za co byste se mohl obrazně poplácat po ramenou?

Já bych to malinko obrátil, možná by byla vhodná otázka, co se ještě nepodařilo…

Tu mám připravenou jako další…

(smích) Aha, tak co se podařilo. Já jsem se tu narodil a na Černošíně mi dost záleží. V globálu je všechno o penězích. Já když jsem tady na radnici začínal, tak druhý den jsem chtěl odejít, protože jsem si nedovedl představit, co tato práce obnáší. První věc, která mi tu ležela na stolech, byla v té době podaná žádost o dotaci na výstavbu domu s pečovatelskou službou. Byť jsem byl neznalý věci, podařilo se nám asi po roce získat osmnáctimilionovou dotaci na dům s pečovatelskou službou. Vnímám to tak, že se o naše seniory musíme postarat, stejně jako se staráme o děti. A pokud jim umožníme bydlení v prostředí, kde vyrůstali nebo žili od svých produktivních let, tak z toho mám dobrý pocit. A když budu pokračovat, co se povedlo, tak v té euforii, kdy jsem ještě netušil, do čeho jdu, se překopal celý Černošín. Za mého předchůdce to začalo natažením nových telefonních linek a byly rozbité všechny chodníky. Takže jsme si řekli, že bychom sem mohli dát plyn. Tak jsme začali plynofikovat. A když už jsme obec plynofikovali, nenapadlo nás nic jiného, než začít kopat novou kanalizaci. Když už se dělala nová kanalizace, tak uděláme novou vodu, přece to tak nenecháme, ne (úsměv)? A udělali jsme novou vodu. A protože pořád byl Černošín rozkopaný, uložili jsme do země elektrické vedení. A přidali jsme k tomu ještě vedení veřejného osvětlení. A aby toho nebylo málo, když už tu bylo všechno obráceno na ruby, udělali jsme ještě průtah přes Černošín. Zachovali jsme i kostky, které k Černošínu patřily. Bylo mi líto se jich zbavovat, využili jsme je proto na rekonstrukci povrchů náměstí.

Určitě je toho ještě spousta další. Ale přejděme k tomu, co se tedy nepovedlo. Kde cítíte vůči městu a občanům nějaký rest?

Vyloženě ta základní infrastruktura se povedla, mezitím se kupoval vyhořelý motorest, který se povedl zrekonstruovat a udělat nad ním sál, který tu chyběl… Udělalo se víceúčelové hřiště, a tak dále. Když se vrátíme k tomu, co se nepovedlo? Teď zrovna stojíme u problému, kdy se nám nepovedlo dotáhnout do finále pozemkové úpravy. Je to důležitý krok k dalšímu rozvoji města. Důležitá je pro nás přístupová komunikace k naší místní části Lhota. Ta je v dohledové vzdálenosti, ale protože nemá zpevněnou přístupovou komunikaci přímo z Černošína, musíme do Lhoty jet přes Záchlumí a Horní Kozolupy, což je nějakých patnáct kilometrů. Takže jsem si myslel, že pozemkovými úpravami bychom polní cestu do Lhoty a další pozemky s ní související dostali do majetku města a mohli vybudovat důstojnou a kratší cestu.