Suchý je naopak jeho spolužák ze základní školy, kamarád a kolega Pavel Horák. Ten chodí do práce jen na denní osmihodinovou směnu a stará se o to, aby bylo vše perfektně připraveno k výjezdu mokrých kolegů. Oba slouží na tachovském pracovišti Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje a byli v květnu na zámku Kozel oceněni za věrnost.

Jak jste se dostali k hasičům, bylo to splnění dětského snu?

Pavel Horák: Vůbec ne. Vedl jsem před 15 lety syna do první třídy, potkal jsem spolužáka Luďka Pokorného, který vedl do školy dceru. Říkal, že slouží u hasičů, že je to tam fajn a že mají zrovna volné místo. Prošel jsem u testů, byl jsem přijat, pět let jsem sloužil ve výjezdové jednotce a pak jsem přešel na denní službu.

Luděk Pokorný: Já jsem sice jako kluk byl u dobrovolných hasičů, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to dělal na profesionální úrovni. Také v tom zahrála roli náhoda. Pracoval jsem v ČSAD, kamarád řekl, že chce jít k hasičům, přidal jsem se k němu. On si to nakonec rozmyslel, já ne.

Zůstal vám v paměti nějaký zásah, na který nezapomenete?

L.P. : Pro mě to byly rozhodně povodně v roce 1997. Evakuovali jsme tam tenkrát domov důchodců. Přijeli jsme do druhého patra na člunu a staré nemocné, často nepohyblivé lidi jsme nakládali a převáželi. Zážitků je za těch více než dvacet let mnoho. Ale ono je lepší na některé rychle zapomínat a jít domů s čistou hlavou.

P. H.: Asi nikdy nezapomenu na smutný případ, který se stal před lety nad ránem před Štědrým dnem. Na návsi v jedné z vesniček vletěla s autem do rybníka mladá asi dvacetiletá řidička, která jela z práce. Byl velký vítr a proto asi nikdo neslyšel, když k neštěstí došlo. Zavolali nás pozdě po několika hodinách a my už nemohli pomoci. Dívka nebyla zraněná, přesto zemřela na podchlazení. S tím jsem se ani po letech nedokázal vyrovnat.

Celý rozhovor najdete ve středečním tištěném Tachovském deníku