Vzhledem k tomu, jak dlouho už jste policistou, změnilo se něco od té doby, kdy jste začínal? Vzpomenete si, jaké to tehdy bylo?

Když jsem nastoupil, byl jsem mladý, nezkušený, ale měl jsem velkou chuť do práce a kolem mne bylo mnoho starších kolegů, kteří mě poctivě zaučovali. Vybavení bylo poplatné té době, dnes je nesrovnatelně lepší, kvalitnější. Ať se jedná o vozidla, výstroj či uniformy. Ulehčuje nám to naši práci. Administrativa je pořád stejná, akorát se více využívá elektronických systémů, což je rychlejší. A trestná činnost se trochu změnila, je více v internetovém prostředí.

Není to tak dávno, kdy jste pomohl v Plané zachránit život řidiči, který zkolaboval ve vozidle. Popište nám, jak se to tehdy celé seběhlo?

Jel jsem zpátky na oddělení v Plané a v jedné křižovatce jsem si všiml nezvykle stojícího vozidla. Uvnitř byl řidič a vypadal, jakoby něco hledal. Raději jsem se šel přesvědčit, jestli řidič nepotřebuje pomoc. Muž byl uvnitř v nepřirozené poloze a vůbec nereagoval. Tep měl slabý, a tak jsem zavolal záchrannou službu a poskytl mu první pomoc. Na místo přiběhli další lidé, a i ti mi pomáhali se srdeční masáží do příjezdu záchranářů. Pětasedmdesátiletého muže letecky převezli ve vážném stavu do nemocnice, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Byla to vaše první zkušenost se záchrannou života? Co jste pociťoval?

Vzhledem k tomu, že jsem sloužil i u dopravní policie, tak jsme s kolegy v některých případech pomáhali zraněným při dopravních nehodách. I v rámci pochůzkové činnosti na obvodě vás lidé přivolají k člověku, který zkolaboval. Sice jsme absolvovali i kurzy první pomoci, ale vždy je člověk nervózní, aby vše dobře dopadlo. A pocity? Pokud se podaří někomu jakkoliv pomoci nebo zachránit život, je to samozřejmě krásný pocit, taková menší euforie. Ale na druhou stranu pomoc bereme jako samozřejmost. Snad to tak mají všichni. I když z praxe víme, že hodně lidí se bojí pomoci, protože neví jak. Ale určitě už jen tím, že zavoláte na tísňovou linku, pomůžete. Stačí nebýt lhostejný.

A co nepříjemné zážitky, které určitě ve službě zažíváte. Jak se s nimi vyrovnáváte?

I to patří k naší práci. Někdy je potřeba vyrozumět rodinu o ztrátě jejich nejbližšího, nepodařeném pátrání nebo se v rámci výkonu dostaneme k ošklivé dopravní nehodě. Každý se s tím vyrovnáváme jinak. Já se odreaguji doma s rodinou nebo sportováním. V případě, že bychom potřebovali, tak můžeme využít služeb našich kolegů v rámci krizové intervence nebo podporu ze strany psychologů, kteří nám pomohou.

Zmínil jste rodinu, lze skloubit policejní práci a starosti o děti?

Určitě jde. Máme dvě děti, syna a dceru. Máme téměř pravidelné služby, takže si mohu vše naplánovat a zvládám jak učení se synem, tak pomoci manželce s malou dcerou. Většinou, když přijdu z práce, chce syn vědět, jestli jsem někoho chytil, a i když ne, tak říká, že je na mě pyšný i tak. Ve volném čase trénuji u nás ve městě fotbal s dětmi.

Ano, Petr Slivoně je v plánském fotbale známé jméno. Ale jak je to se sportováním u policie? Pořádají se v rámci policie i sportovní klání? Přeci jen musíte být fyzicky zdatní…

Fyzickou i střeleckou přípravu mají všichni policisté a pravidelně probíhá přezkoušení, takže kondici si musíme udržovat. Jinak je více druhů sportu, které se hrají i na republikové či světové úrovni. Například fotbal, volejbal, plavání nebo střelby. Mnoho policistů z Česka má velké úspěchy i ve světě. Já odmala hraji fotbal a zapojil jsem se proto i do policejního týmu. Zúčastnil jsem se i policejního fotbalového mistrovství v Hradci Králové.

Policejní sbor stále hledá posily, i na Tachovsku by bylo třeba více policistů. Doporučil byste práci u Policie České republiky i ostatním? A proč by se měli přihlásit?

Protože je to práce velmi různorodá, chvílemi i adrenalinová. Mohou se dále vzdělávat a v této zvláštní době, máme pořád jistotu zaměstnání a zaručený plat. Nováčci také dostanou náborový příspěvek a mnoho dalších benefitů. Ale důležité je, že tuhle práci musíte dělat s radostí, jinak by to nešlo. Občas se někdo směje našemu heslu „Pomáhat a chránit“, ale my to tak opravdu cítíme. I když je ta práce chvílemi těžká, tak i po těch 19 letech mě stále baví. A to i díky skvělým kolegům a všemu novému vybavení, které v poslední době dostáváme. Prostě si to pojďte vyzkoušet, už se na nové uchazeče těšíme.

Jiří Kohout, Martina Korandová