Je silvestrovské odpoledne a na kopcích opět (a opět krátce) zavládla paní Zima. Krajina kolem Žďárů na Českém lese je čerstvě zasněžená, jako by rok, jež začal sněhovou kalamitou, nechtěl skončit jen tak „na sucho“.

Od Hubertova kříže (lesní rozcestí nedaleko od posledních chalup Prostředního Žďáru) nevedou do lesa žádné lidské stopy. Budeme dnes tedy první nebo dokonce jediní, kdo se vydal na kótu Ve Skalkách (767 m n. m.)! To nás naplňuje zvláštním svátečním pocitem a hrdostí.

V místech, kde cestu svírá starý úvoz, odbočujeme vlevo k prvním balvanům, k prvním skalkám. Vzpomínáme na babí léta a podzimy, kdy stráňky úvozu zdobí klobouky statných hřibů smrkových i hřibů kovářů a dalších krásných hub. Vůbec podzim Ve Skalkách je úžasný. Počkáte – li, až buky zpola opadají a zpola se listí rozhoří oranžovými a zlatými odstíny.

Obtiskujeme tedy první lidské stopy do silvestrovského sněhu, obklopeni stromy stojícími, ležícími i zlomenými, tedy počínajícím „pralesem“. Ukrývá romantické seskupení skal. Jsou tvořeny rulami a dosahují místy až 10 m výšky. Víte, že tu lze najít třeba skalní převis či puklinovou jeskyni? Možná by místo jako celek zasloužilo statut přírodní památky.

Kdysi jsem o této lokalitě napsal něco v tom smyslu, kterak kořeny stromů vyrůstají ze skal a balvanů a kterak je těžké někdy na první pohled rozlišit dřevo či kůru od kamene. Zvláště, když je vše pečlivě obalené mechorosty. Teď to platí dvojnásob. K mechorostům přibyl sníh.

Miroslav Trégler