Asi není houbaře, jež by rád nehledal a nesbíral hřib smrkový. Je to nádherná a kuchyňsky všestranně upotřebitelná houba. Variabilita tvarů a zejména barev klobouku je u tohoto hřibu úžasná – od bělavé až po tmavohnědou. Však to znáte a není třeba se o tom dále rozepisovat. A víte, že kromě smrku vytváří hřib smrkový mykorhizu i s borovicí, dubem, bukem, břízou …? Je to prostě hřib univerzál.

Podobný – a praktickými houbaři často neodlišovaný od předešlého – je hřib dubový. Ten roste na Tachovsku daleko méně, je to dáno zejména „nedostatkem“ dubových lesů, zvláště ve vyšších polohách okresu. Na rozdíl od hřiba smrkového má „dubák“ povrch klobouku spíše matný až šupinkatý, nejčastěji hnědě okrový nebo šedavě hnědý. Na třeni má výraznější síťku. Moje zkušenost je taková, že i častěji a více červiví.

Hřib borový neboli „borovák“, rostoucí – jak název napovídá – pod borovicemi, je stále vzácnější a již dnes je zařazen do Červeného seznamu hub České republiky jako zranitelný druh. Naštěstí jej v lesích Tachovska stále nacházím. Pro „borovák“ je typický světle až tmavě hnědočervený hrbolatý klobouk, z počátku jemně bělavě plstnatý. V mládí často masitý soudkovitý třeň je pokryt nepříliš výraznou síťkou. Rozlišení tohoto hřibu od obou předešlých není složité, soustředí – li se člověk na hlavní rozlišovací znaky, jež jsou popsány v každém atlase.

Silně hořkým a tedy nejedlým (ne jedovatým) je hřib kříšť. Na Tachovsku jej potkávám zejména v Českém lese (smrčiny, smíšené lesy), místy vytváří pěkné skupinky plodnic. Jde o barevně velice atraktivní hřib, zaměňovaný díky v mládí bělavému klobouku za satan (hřib satan je teplomilná a vápnomilná houba a nevím, zda byla na Tachovsku někdy vůbec nalezena). Rourky hřiba kříště jsou světle žluté, stejnou barvu má horní část třeně a výrazná síťka (níže až bačervenalá). Zbytek třeně je jasně červený.

Hřib koloděj nacházím na Tachovsku vzácně a spíše v parcích a městech (našel jsme ho předloni například v trávníku u parkoviště pod obchodním domem Albert v Tachově) než v lesích. Má rád teplejší místa a tvoří mykorhizu s listnatými stromy (lípy, duby, buky a další). Typická forma hřibu koloděje se vyznačuje světlým kloboukem (žlutavý, okrový až do oranžova), rourky jsou žlutavé (na povrchu červenající). Žlutavý třeň je pokryt červenou až červenohnědou výraznou síťkou.

V srpnu 2010 jsem pod lipou nedaleko kostela sv. Anny u Plané našel hřiby s červenohnědým kloboukem, podle všeho šlo o varietu hřib koloděj červený.

Hřib kovář bych bez přemýšlení nazval králem českoleských hřibů. Právě v hraničním hvozdu nacházím nádherné plodnice tohoto hřibu nejčastěji, v početných skupinách podél cest nebo na lesních světlinách. Spolu s hřibem borovým jsou prvními hřiby sezóny (již od druhé půli května).

Typický hřib kovář má na rozdíl od předešlého daleko více hnědých odstínů na klobouku (až po temně hnědou), rourky jsou žluté, na povrchu až nachové), třeň je bez síťky a červeně zrnitý. Žluté dužniny hřibů koloděje i kováře po rozkrojení silně modrají až černají. V Hornofalckém lese (bavorské pokračování Českého lesa) jsem našel hřib kovář žlutý, dříve považovaný za samostatný druh – hřib žlutý. Jak už název napovídá, plodnice jsou celé žlutavé, prakticky stejnobarvé. V Čechách jde bezesporu o velice vzácnou houbu. Jako optimista věřím, že hřib kovář žlutý naleznu dříve či později i v Českém lese.

Na závěr mi dovolte malou poznámku – Tachovsko, jakožto kraj spíše vlhčí a chladnější, vystavěno s naprostou převahou kyselými horninami, je od přírody ochuzeno o řadu teplomilných a vápnomilných hřibů. Ty jsou zpravidla velice atraktivní, co do barev a jejich kombinací, některé jsou i zvláště chráněnými a ohroženými druhy.

Miroslav Trégler