Zajímavým povoláním se může pochlubit Irena Míčková, kterou mnozí z Tachova znají jako svojí pošťačku. I doručovatelkám jde někdy o život. Přesto život dokážou i darovat. Jak dlouho děláte pošťačku a proč jste se rozhodla pro tuto kariéru? Jako doručovatelka pracuji už čtrnáct a půl roku. V patnácti jsem neměla představu kam půjdu. Hlavním iniciátorem ve volbě byli nakonec mí rodiče a poradce ve škole. Dříve byl pošťák uznávanější osobou. Je roznášení pošty namáhavou prací? Hodně lidí si myslí, že je to sranda tahat vozíček.

Například v zimě jsou neupravené chodníky se nám doručuje špatně. Tohle je fyzicky namáhavá práce. Za sezónu prošlapeme jedny boty. Střídání tepla a mrazu není také dobré. Navíc během služby nachodíme průměrně deset kilometrů. Co je předpokladem dobrého pošťáka? Musíte mít rád lidi. Umět komunikovat. Je třeba obrnit se trpělivostí a nenechat se vyprovokovat. Ke každému člověku je dobré přistupovat individuálně, někteří práskají dveřmi, jiní vás zatahají za cop. Roznášíte více letáků nebo dopisů? Za poslední léta ubylo hodně osobní korespondence.

Převládají katalogy, letáky a úřední dopisy. Pohlednice se posílají hlavně na svátky. Dnes jsou navíc pěkně graficky zpracované. Ulehčuje vám technika práci? Doručovatelkám práci technika neulehčila, stále je ta poslední fáze na nás. Do budoucna je jistá vize na zlepšení. Jak je to doopravdy s úhlavním nepřítelem pošťáků, psem? Ano jsme jejich nepřátelé. Za službu načichneme nejrůznějším pachem. Berou nás prostě jako narušitele. V mnoha případech zůstávám raději za plotem. Při výkonu služby mne už jeden pes pokousal. Některé pejsky se snažím uplatit, ale nedají se. Často se nám stává, že zachraňujeme hladové a prochladlé psíky či živé vánoční dárky.