"Kromě jiného budu klást velký důraz na regionální zpravodajství," řekl o svých plánech v rozhovoru pro Deník, ve kterém zavzpomínal i na své zážitky z Asie.

Poslouchal jste jako dítě rádio?
Samozřejmě, hlavně pohádky v neděli po obědě. Chodil jsem k sousedům za kamarádem, a jeho rodiče nás vždy zaúkolovali, myli jsme nádobí po obědě a poslouchali jsme při tom pohádky. To mi bylo asi 9 let. Jinak si pamatuju pořad Kolotoč, který jsem poslouchal s dědou, když jsem k němu jezdil na prázdniny. Vůbec si nevzpomínám ale na zpravodajství, jen na známé znělky Zelené vlny nebo Zákruty. A později samozřejmě na pořad S mikrofonem za fotbalem.

Tehdy hrál chebský fotbalový klub Union Cheb první ligu. Pro vás jako milovníka fotbalu to muselo být krásné období…
To máte pravdu. Klub tehdy vlastnil fotbalový boss Alexander Komanický a do Chebu jezdily hodně zajímavé osobnosti. Živé vstupy sem jezdil dělat pro stanici Hvězda třeba legendární Ota Černý nebo Jaroslav Malina. A objevovali se tam i známí fotbalisté. Jednou mi v místním bazénu skočil na hlavu Tomáš Skuhravý. Byl jsem tím poctěn a všude jsem se tím chlubil :-)

Vyzkoušel jste práci televizního i rozhlasového reportéra. Jak na tu dobu vzpomínáte a byl velký rozdíl v práci pro tyto dvě média?
Samozřejmě na ty časy vzpomínám rád. Ale od té doby se změnilo v obou médiích naprosto všechno, technika, způsob práce i podoba reportáží. Člověk si jen musel zvyknout, že v rozhlase není obraz a musel situace více popisovat. V televizi toho za vás řekne hodně obrazovka, vy to jen doplňujete o váš komentář. A platí to samozřejmě i naopak.

Rudi Kolndrekaj si splnil sen. Jeho Rud´s pizza je stále oblíbenější
Pizza nad zlato. Příběh Rudiho z Kosova připomíná pohádku

Vzpomenete si, o čem byla vaše první rozhlasová reportáž?No popravdě už ne, ale byla zima, takže asi o závějích na Božím Daru nebo o ledovce v ulicích a sněhu na střechách.

Později jste se stal zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu ve východní a jihovýchodní Asii se sídlem v Číně. Jak se takovým zpravodajem člověk stane? Musel jste projít třeba konkurzem?
Konkurzy bývají především do destinací v západních zemích a USA. Já jsem měl trochu zkušenosti s Čínou, kde jsem krátce pobýval, ale na post zahraničního zpravodaje tam rozhlas právě vysílal Roberta Mikoláše, takže jsem si to místo musel vyčekat. Trvalo to sedm let. Ale nakonec to klaplo a v roce 2017 jsem do Asie odjel.

Co bylo na práci v asijských zemích nejtěžší?
Asi vyrovnat se s místní všudypřítomnou cenzurou. To je pro zpravodaje nejtěžší. V případě porušení některého nařízení a jejich pravidel hrozí minimálně to, že vám neprodlouží akreditaci. A nikdo tam nechce moc mluvit, bojí se, kde se to objeví a kdo to bude číst.

To mluvíte o Číně, že? V jiných zemích to snad bylo lepší. Nebo ne?
Paradoxně vůbec ne. Podobné to bylo třeba v Indonésii nebo v Thajsku. Tam bylo potřeba si dát pozor především na jejich paragraf 112 o hanobení krále a královské rodiny. Nevhodná zmínka o králi nebo jeho rodinných příslušnících mohla znamenat průšvih. V lepším případě to znamenalo jen vyhoštění, v tom horším thajské vězení.

Parkoviště na místě bývalého Domu kultury Inwest v Plzni
Deset let od referenda. Na místě bývalého Domu hrůzy je stále prázdná díra

Vy osobně jste ve vězení, doufám, neskončil?Skončil, ale nemělo to popravdě souvislost s prací novináře. Byli jsme s přáteli na dovolené a přejížděli jsme hranice Thajska a Laosu. To byla doba, kdy bylo potřeba vízum a my jsme si neohlídali vstupní razítko. Ale to ani nešlo. Nedají vám ho schválně, protože pak při opouštění země za to musíte zaplatit. Když vám razítko chybí, požadují 100 dolarů. Když je nedáte, tak vám zabaví pas a jdete do vazby. Přesně to nás potkalo. Strávili jsme noc ve vazbě, spíše v prasečím chlívku. Dost nepříjemný pocit. Ráno pak už chtěli jen 50 dolarů, tak to už jsme rádi zaplatili a jeli jsme dál.

Co Vám z vašich reportáží nejvíce utkvělo v paměti?
Určitě Rohingští uprchlíci v Bangladéši na hranici s Myanmarem (dříve Barma). Tam jsou největší uprchlické tábory na světě. Rohingové utíkají z Myanmaru, protože za celých 300 let co tam žijí, nedostali občanství a nemůžou vlastně nic. Jsou systematicky vyvražďováni a proto utíkají. A přijímá je chudý Bangladéš, který má svých problémů dost. A přitom Myanmar je budhistická země. V táborech tam živoří na volné ploše téměř milion Rohingů. Tam to je naprostá tragedie, na to nikdy nezapomenu. No a v Indonésii jsme zažili na vlastní kůži silné zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice. Náš hotel se hroutil, padala střecha. Taky silný zážitek.

Letiště Líně
Plzeňský kraj bude kvůli gigafactory schvalovat zadání nového plánu rozvoje

Vrátil jste se po šesti letech a rovnou na post ředitele Českého rozhlasu v Plzni a Karlových Varech. Co byste chtěl ze své pozice v jejich vysílání změnit či vylepšit?Vyrostl jsem na zpravodajství a třeba v autě jej poslouchám víc než muziku. Takže je jasné, že kromě jiného budu klást velký důraz na regionální zpravodajství. A rád bych jej obohatil o více zvuků, aby bylo ještě živější. Jsem rád, že k tomu mají podobně vstřícný postoj i naši redaktoři.

A na co se ve své práci nejvíce těšíte?
Nastoupil jsem v roce, kdy Český rozhlas slaví 100 let svého vysílání. Tak už teď se těším, jak si oslavy společně s našimi posluchači užijeme. Tím hlavním dnem bude 20. květen, ale oslavy se budou prolínat naším vysíláním i v průběhu celého roku. Víc ale zatím prozrazovat nebudu. Poslouchejte nás a dozvíte se více.