Výstavu zahájil slavnostní vernisáží Vladimír Hotovec z Roudnice nad Labem, který šestkrát pobýval v Japonsku a vydal také knihu o praktikování japonského šermu kendó nazvanou Cesta srdce. Kmotry knihy byli Ondřej Vetchý a Isao Onoda.

Co se vám nejvíce v Japonsku líbí?
Víte, je to úplně jiná země, než ta naše. Když jsem tam byl poprvé, tak mi nikdo nic nevysvětlil a řadu věcí jsme nejdříve nechápal. Prostě vás postaví před hotovou věc a vy muste vnímat. Oni třeba, když mají hovořit s vícečlennou skupinou, tak vlastně mluví vždy na toho nejvýše postaveného.

Ale to vás spíše muselo zpočátku mást?
Ano, jistě, tam se takto každý učí, že to nevysvětlí, ale rovnou vás nutí k jejich jakoby zákonu. Ale já mám Japonsko hlavně rád pro jejich úžasnou zdvořilost a slušnost. Další zajímavostí je, že se u nich musí vše chválit.

Titulují vás českým samurajem. Máte tedy vzdělání k tomu směřující?
Ne, tak bych to neřekl. Já se vyučil v praze, kde jsem žil do roku 2003, a to elektromontérem. Bojovému umění jsem se sice věnoval, ale tehdy to bylo karate. A také atletika. Jenže, jak jsem často jezdil na montáže, tak jsem prostě sportovat moc nestíhal.

Jak jste tedy nakonec přišel k meči a umění kendó?
To až někdy asi v sedmdesátých nebo v osmdesátých letech. Vždycky jsem se hodně zajímal o Japonsko. A japonská tradice a kultura je vlastně i o mečích. V roce 1981 jsem se rozhodl, že si jeden pořídím. Oslovil jsem člověka, o kterém vím, že se meče vlastní a chtěl jsem od něj jeden koupit. Ale řekl si o devadesát tisíc. A já najednou pochopil, že si ho vlastně nechci koupit, ne kvůli té vysoké ceně, ale že je v tom něco víc, proč je tak hodnotný. že takový meč se prostě nekupuje, ale měl by ho někdo někomu z nějakého velkého důvodu darovat. A tak jsem si počkal.

A jak jste se naučit šermovat?
Dlouho jsem hledal, kde bych se to mohl naučit, ale tehdy tu nic takového nebyla. Pak mi souhra náhod přivedla do cesty mého budoucího učitele. Toru Giga, ja se jmenoval se pak ujal party osmi nadšenců, já našel prostory k tréninkům a už to bylo. Akorát to nezačalo moc dobře, protože hned při prvním tréninku si učitel natrhl achilovku. Ale všechno běželo dál, časem nám otevřel i cestu do ciziny a vybavil nás vším potřebným.

Co vše by měl takový samuraj vlastnit, z čeho se skládá základní výbava?
Tak základem je samozřejmě šinaj, tedy meč. Měl by měřit sto osmnáct centimetrů a vážit minimálně čtyři sta osmdesát gramů. Ženy mají samozřejmě menší. Zborji se pak říká bógu. Skládá se z přilby, které se říká men. Výbavu jetě tvoří dó, to je chránič trupu, pak kote, to je rukavice nakonec tare, tedy chránič stehen. taková výbava váž kolem pěti kil.

Jaký byl váš první pocit, když jste se do všeho takto kompletně oblékl?
Bylo to po půl roce tréninků a bylo to úžasné. byl jsem nadšený, že konečně si to mohu obléci. Ale zároveň jsem měl stísněný pocit, v přilbě hůře vidíte i slyšíte, máte úplně jiné vjemy.

Kdo nebo co vás přimělo k tomu, abyste vystavoval ve Stříbře?
Stalo se tak díky Davidu Rybovi. Začal ke mě docházet na tréninky a nějak to z toho vzešlo, že mě pozval do stříbra s tím, že má malou galerii. kde bych mohl vystavovat a zároveň působí v tamní základní škole, kde bych mohl dětem něco ukázat.

A jak na vás Stříbro zapůsobilo?
Já musím říci, že se mi moc líbí. Dýchá z něj historie.