Pouštím se lukami do mělkého údolí Žebráckéto potoka. Nacházím stromy poskládané napříč údolní nivou. Stačí jediný pohled a hned je mi jasné, že výkonnými dřevorubci jsou tady bobři. Objevuji první hráz a první jezírko. V olšinách pak další a ještě větší vodní plochy, vyšlapané blátivé cestičky se zbytky bobřích stop. Mne se ty mokřady vytvořené pracovitým hlodavcem moc a moc líbí. Jakmile potok přehradí člověk, nikdy to nevypadá tak divoce a přírodně.

Pak jako když utne, zmizí vše co připomíná život bobra, a potok se „ukázněně“ blíží k rybníku. Má jméno Žebrácký a je v této části Českého lesa největší. Obklopují jej rákosiny a mokřady a i tady jsem našel bobří práci. Co dominuje v mozaice okolní krajiny, jsou pastviny oživené stády krav a koní. Z jedné z nich je pěkný pohled na vrchy Plešivec a Pořejovský, s rybníkem v popředí a vsí Žebráky někde uprostřed. Za bezejmennou kótou 631 m objevuji lesy sevřenou pastvinu, abych nakonec – opět lesem – sešel ke Kateřinskému potoku. Něco přes kilometr mi zbývá do sedýlka mezi Borkem (744 m) a Holým vrchem (712 m), kde mohu opět přejít z povodí Dunaje do povodí Labe.

Prameniště Kateřinského potoka je poslední mokřina v povodí Dunaje. Bohužel vlastní potok tu má podobu narovnané a hluboce zapuštěné strouhy. Jak typické pro většinu potoků pramenících v českých vrchovinách! Navzdory nepěknému zacházení s vodním režimem zůstala přece jen zachována biologicky hodnotná plocha – mokřina – jež je od roku 1990 chráněným územím.

Co zajímavého chrání přírodní památka Prameniště Kateřinského potoka? Z pohledu vegetačního mozaiku prameništní, rašelinné a slatinné vegetace obklopenou vrbovými křovinami a lesíky náletového původu. Porosty ostřic a suchopýrů doplňují i některé význačné a chráněné druhy, jako jsou orchideje prstnatec májový, prstnatec listenatý, dále třeba vachta trojlistá, všivec lesní …

Do Lesné zbývá asi kilometr cesty přes louky a pastviny. Obcí se zachovalým kostelem a zámkem není v Českém lese opravdu mnoho.

Vlastně téměř žádná. Přírodní ozdobou Lesné jsou staré lípy, ale o nich někdy příště.

Miroslav Trégler