Dnes už senior, dříve mistr pokrývač Josef Fuksa z Mýta, byl za druhé světové války totálně nasazený v Německu. O svůj příběh se podělil i s Tachovskou Jiskrou.
„Moravská partyzánská skupina Olga si mě vytipovala, protože umím německy. Němčinu jsem se naučil v měšťance. Chtěli, abych mezi ně vstoupil a komunikoval s nimi. Abych s nimi byl jednoduše v odboji. Když jsem souhlasil, přišel jsem domů a říkám mamince, aby mi napekla buchty, že odjíždím do Berlína. Už jsem měl i oznámení o tom, kde mám být nasazen. To totálně nasazen znamenalo, že budu pracovat pro říši. To bylo na jaře roku 1942,“ vypráví Josef Fuksa.
Do Berlína se dostal vlakem
„Měl jsem přesnou adresu firmy, kdo které jsem měl jít. Němci věděli, že jsem pokrývač a dali mě k soukromníkovi, staviteli Fritzu Müllerovi. Tenkrát mi bylo dvacet let. Tam jsem dělal to své řemeslo. Se mnou pracovali Belgičané a Holanďané,“ vzpomíná Fuksa.
Pro Josefa Fuksu byla tato práce obrovskou výhodou. „Uměl jsem řemeslo. Ti, co nic neuměli, dělali ve fabrikách. K nám se i výborně chovali. Jen jsem si řekl, jaký potřebuji materiál. Vše obstarali a nic víc mě nezajímalo. Řekl jsem jim, že o ostatní se nemusejí starat. Bylo na mě spolehnutí. Nebyl jsem žádný lempl. Udělal jsem si dobré jméno. Měl jsem pak i leckde otevřené dveře. Ve firmě jsem byl pokrývačem jenom já. Ti Belgičané a Holanďané, to byli lemplové. Ti nic neuměli. Dělali mi podavače,“ říká s úsměvem Fuksa.
Berlín poznal Josef Fuksa dokonale
„Měl jsem na starost právě střechy v Berlíně. Nikde jinde jsem nedělal. Tenkrát měl Berlín pět miliónů obyvatel. Ubytování bylo u šéfa. Měli jsme pro sebe byty. Přiznám se, že z lepších vybombardovaných bytů jsme kradli nábytek. Ráno jsme dostali úkol. Zavolal si mě a kladl nám na srdce, že práci nesmíme odbývat. Holanďanům, těm to ale bylo jedno. Ti odbyli, co se dalo. To byli ptáci,“ směje se pokrývač Fuksa.
