A přesto by muži nebo synové či partneři bez jejich obětavé a často nenápadné pomoci možná ani nebyli tím, čím jsou. Pro leden jsme si vybrali Jaroslavu Brabencovou.

Kdo by na Tachovsku neznal Josefa Brabence a jeho „brabenčata“. Malí zpěváci Tachovského dětského sboru a všech jeho přípravek jsou, tipuji, tím neznámějším vývozním artiklem Tachova. Po celou dobu slávy sboru ho doprovází žena v zákulisí. Její práce není na první pohled viditelná, přesto se sbor bez ní neobejde.

Jaroslava Brabencová přišla do Tachova v roce 1963 jako čerstvá novomanželka. Prožila nepříliš pěkné dětství. V jedenácti jí umřela maminka, otec o malou dceru neměl zájem, tak ji vychovávaly babička a rodiny tety. S budoucím manželem se poznali v Plzni, kde oba studovali. On na učitele, ona dálkově střední ekonomickou školu.

„Po přestěhování do Tachova jsme nejdřív bydleli tři roky u Pepkových rodičů, pak jsme dostali byt,“ vzpomíná. „Manžel nejdřív učil po vesnicích, ale když byl přeložen do Tachova, založil na Hornické svůj první sbor. Pak už byl jenom krok ke vzniku Tachovského dětského sboru.“

Jarka tehdy pracovala u Jednoty. Narodily se děti – Pavel a Martina. „Někdy toho bylo opravdu hodně. Měli jsme práci a starost o děti rozdělené a když na to dneska vzpomínám, tak je až s podivem, jak jsme to všechno stihli. Já dělala od šesti, takže vypravovat děti do školky a pak školy, to byla práce manžela. Pak už jsem se s ním nedalo až do večera počítat. Měli jsme to tak rozdělené, víc jsem po něm nemohla chtít. Každé odpoledne prostě už patřil sboru. Jen o prázdninách jsem si užívala většího volna, protože se staral o děti celodenně,“ vypráví Jarka.

Ve sboru pak samozřejmě zpívaly i obě děti a staly se tak součástí veškerého dění kolem. „Dělala jsem servis doma i ve sboru. Bylo to ze začátku horší než dobývat brambory,“ směje se Jarka.

Josefa Brabence milovali nejen malí zpěváčci, ale i jejich maminky. Byl a je to pěkný a charismatický chlap, který má stále úsměv na tváři, který nezkazí žádnou zábavu. Žárlila na něj někdy jeho žena? „Já ani nevím, možná mě to někdy napadlo. Všichni mi říkali – máte nejhezčího sbormistra. Myslím ale, že na nějaké žárlení nebo hádání nikdy nedošlo. Přiznávám ale, že mi občas vadilo, že je celodenně pryč. Někdy mi bylo trochu líto, že se víc věnuje cizím dětem než rodině. On už to nebyl ani koníček, věnoval sboru veškerý čas i energii,“ vypráví Jarka.

Časem přijala dobrovolně úlohu jakési servismanky sboru. Výčet jejích povinností plynoucích z této role je dlouhý. Nejvíc práce má, když se chystá zájezd. „Příprava zájezdu, zejména do ciziny, to je rok práce pro mého muže, ale i pro mě. Začínám samozřejmě sháněním sponzorů, protože každý zájezd je finančně náročný. Kdyby to byla jen na rodičích dětí, neutáhli by to. Zvlášť, když mají ve sboru třeba dvě děti,“ říká Jarka. Na ní je zajistit dopravu, je-li to někam dál, tak letenky. „Než jsme letěli do Číny, byla jsem kvůli letenkám v Praze pětkrát. Snažila jsem se zajistit ty nejlevnější.“ Musí také například zabezpečit potřebné očkovací látky. Na ní je i starost o stravování dětí.

Ani v mezidobí mezi zájezdy si ale na nedostatek práce nemůže stěžovat. „Když pořizujeme třeba nové kostýmy, sháním co nejlevnější látku, zajišťuji švadlenu. Každý rok je pak třeba kostýmy znovu na dětech po prázdninách vyzkoušet. To pak přešívám, krátím či prodlužuji, povoluji nebo zabírám.“

Plno starostí má, když přijede za „brabenčaty“ do Tachova nějaký sbor. „Děti jdou spát do rodin. Já zajišťuji noclehy pro dospělé, vařím jim a starám se o ně,“ popsala.

Výčet toho, co v zákulisí Jaroslava Brabencová dělá, je dlouhý. Nestěžuje si. Naopak. „Oba jsme celý život žili sborem. Je to hodně práce a velká zodpovědnost. Viděli jsme společně s dětmi kus světa. Prožila jsem s manželem a se sborem, který k němu neodmyslitelně patří, krásný život,“ vyznává se Jaroslava Brabencová.