Po dlouhých letech se totiž znovu rozehrály automatofony a orchestrion, který se ve sbírkách muzea nachází. „Máme tady dvě hrací skříňky. Jedna sice nehraje již jako dříve, ale druhá se normálně přehrává. Zajímavé je, že i přesto, že na Tachovsku bylo německé obyvatelstvo, máme ve sbírkách skladby českých autorů, včetně české hymny, což je opravdu rarita. Tyto hrací skříňky fungovaly na základě kovových válečků,“ vysvětlila vedoucí oddělení správy sbírek Muzea Českého lesa Jaroslava Brichtová.

Velkou raritou Orchestrionu v Tachově je systém přehrávání. Místo klasických válečků jsou zde použity kartonové destičky.

Hrací skříňky nejsou jediným hracím exponátem. Druhým a podstatně prostornějším kolegou je orchestrion. Tato hrací skříň není v muzeu zas tak velkou novinkou. „Nachází se zde již od devadesátých let. Nejdříve hrál normálně dobře, poté hůř a v poslední době již vyluzoval pouze zvuky, které již moc muziku nepřipomínaly. Naštěstí byl nás orchestrion naladěn a může se opět při výjimečných situacích přehrávat i návštěvníkům,“ dále uvedla Brichtová. Jak dále pracovnice muzea vysvětluje, většina orchestrionu fungovala na podobném systému jako jejich menší kolegové. A právě jiný systém přehrávání je to, co tachovský exponát odlišuje od podobných hracích zařízení. „Místo válečků jsou zde využity kartonové děrované destičky. Při rekonstrukci tohoto zařízení musela být použita hodinářská práce, kterou zrealizoval pán, který se stará o pražský orloj. Ten nám potvrdil i jeho unikátnost. Je to člověk, kterému pod rukama prošly desítky podobných strojů a potvrdil nám, že orchestrion fungující na tomto systému opravoval vůbec poprvé.“

Tachovský orchestrion, ale i další hudební exponáty, jsou v Muzeu Českého lesa k vidění běžně. Bohužel, z pochopitelných důvodů není přehrávaní možné každý den. „Orchestrion by teoreticky přehrávání zvládnout měl, ale jde o stav destiček. Jedná se o věci z konce devatenáctého a ze začátku dvacátého století, které nebyly nijak dobře skladovány. Zub času se na nich znatelně podepsal,“ na závěr dodala Jaroslava Brichtová.