Jeho nejoblíbenější místo je na stříbrském vlakovém nádraží. „Děda i bratranec dělali u dráhy. Když jsem byl malý, bylo mi asi pět let, tak mě jen tak z legrace zkoušeli, jestli třeba vím, v kolik jede vlak z Berouna do Plzně po poledni. Najednou ale zjistili, že to vím, a dávali mi stále těžší otázky,“ usmíval se Matěj.

Jeho znalosti prý rodinu začaly překvapovat. „Jak mě pořád zkoušeli, tak se divili. Já se totiž naučil zpaměti všechny hlavní tahy naší železnice a částečně i lokálky. Teď už mi každý věří,“ dodal chlapec, který si i sám z kapesného kupuje jízdní řády a také sbírá jízdenky. „Tu nejstarší mám z roku 1937, tehdy to byly takové malé a tvrdé kartičky,“ pochlubil se. Rodiče Matěje v jeho zájmu podporují. „Jak může, žene se na nádraží. On nemá ani moc kamarádů, nerozumí mu. Pro něj jsou ostatní věci nepodstatné,“ říká maminka Gabriela Kaiserová. „Nikdy jsem ho neviděla, aby se učil, a přesto nosí pořád samé jedničky. Je moc hodný, pořád si čte encyklopedie. Myslím, že hodně k tomu přispěli prarodiče, kteří často berou chlapce na túry a výlety, tím asi získal takový jiný rozhled,“ domnívá se Kaiserová.

I nevlastní otec je na Matěje pyšný. „To víte, vyzná se i v myslivosti, a to je zase moje parketa. Kolikrát mě úplně překvapil, když třeba řekl, hele, táto, dneska fouká severozápadní vítr, mohli bychom jít na ten a ten posed,“ řekl Vladislav Kaiser. Matěj vše bere s nadhledem. „Oni mi sice říkají Einsteine, ale já umím vlastně to, co mě baví, je to koníček. Rád čtu a učím se, ale nepotřebuji jít třeba na gymnázium, jak by si rodiče přáli. Mým snem je dostat se na železniční průmyslovku a pak se stát strojvůdcem,“ říká skromně. Své sourozence prý naučí něco jiného. „Navedu je na jiné koníčky, abych neměl tolik konkurence,“ smál se Matěj. „I když nějak výrazně by mi to také nevadilo,“ dodal chlapec, který se vydal i do televizní soutěže.