VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rodáci vyprávěli o pohraničí i kráse přírody

Přimda – Vzácné rostliny, prastaré litinové kříže, zaniklou sklárnu i povídání o životě v blízkosti hranic. Přírodu i historii části Českého lesa si plně užila parta téměř čtyř desítek lidí, která si vyšla na poznávací vycházku do okolí Přimdy.

25.5.2015
SDÍLEJ:

Rodáci vyprávěli o pohraničí i kráse přírodyFoto: DENÍK/Antonín Hříbal

Taková všehochuť, by se dalo říci o zážitcích na trase dlouhé zhruba deset kilometrů. Různorodost témat ale nikterak neubrala na zajímavosti obzvlášť, když role hlavního průvodce se ujal místní rodák, dnes pracovník ZOO Praha Evžen Kůs. Průvodcovský doprovod mu dělala spolužačka z dětských let. Na řadu přišly tedy i tolik vítané osobní příběhy, například o tom, jaké to bylo vyjít si na houby ozbrojena nožem a košíčkem v blízkosti hranic, které střežili udatní pohraničníci. Ale nepředbíhejme.

Křížky, mrtvá 
a živá voda

Je sobota devět hodin a v místě srazu před Správou CHKO Český les v Přimdě, která výlet pořádala, se schází téměř čtyřicítka zájemců. Přijeli nejen z okolí Přimdy, ale také z Tachova, Stříbra a Plzně. Výlet může začít. Trasa je předem dána a to směrem za Přimdu, kde na povrch vyúsťují ocelové roury plynovodu Gazela. Zastavujeme se nejprve u tří křížků na samé hranici města. Stojí na šikmo u dřevěného plotu zahrady rodinného domu a pamatují už leccos. Třeba procesí jdoucí na nedaleký šibeniční vrch. „Je taková pověst, že matka měla tři syny a protože je nemohla uživit, tak je zabila. Pak ale i ona byla popravena na zdejším šibeničním vrchu," popisuje chmurnou událost na prvním zastavení na vycházce Evžen Kůs. Cestou ke Gazele se zastavujeme u kamenného sloupu, kde je vytesán letopočet 1798. Jde zřejmě o sloupek božích muk a našel ho teprve nedávno a ze země vyhrabal místní občan.

Rodáci vyprávěli o pohraničí i kráse přírody

Vedle Gazely zastavujeme a před námi je panorama s hradem Přimda a dole Béčko, rybník, jemuž jméno dal tvar druhého písmene abecedy. Odpadní vodu pouští přimdští právě sem. Vyčištěnou v čističce. „Část odtéká vodotečí do Václavského potoka. Zde u Béčka se setkává předčištěná voda z Přimdy s pramenem potoka. Je to vlastně živá a mrtvá voda. Pak se namíchá a naštěstí tento způsob čištění, v Anglii poměrně běžný, je natolik funkční, že ve Václavském potoce dále jsou i pstruzi," popisuje zajímavost průvodce a my postupně sestupujeme po cestě do lesa.

Vidět jsou nyní hrady dva, jeden kamenný a druhý je hrad bobra žijícího na Václavském potoce.

Ďáblík s rosnatkou a vlak v Přimdě

Míříme k přírodní památce Kolowratův rybník, dříve známý spíše jako Černý. Cestou míjíme dvě stavení a dozvídáme se, že právě v těch místech se kdysi počítalo s železnicí, ano, mělo tu být nádraží a vlaky by sem jezdily z Boru. „V archivu existují i plány, jsou dlouhé patnáct metrů," ozývá se hlas ze skupinky.

Tůňka vedle cesty k rybníku nabízí nevšední pohled. Je plná bíle kvetoucího ďáblíku bahenního. V těch místech ale před lety nebyl. Ďáblíka tam zasadil právě Evžen Kůs spolu s otcem a jak vidno, daří se bahenní rostlině dobře. „Hrdě se na to dívám, myslel jsem si, že to zanikne, protože tu byly olše. Ale olše postupně zanikají a ďáblík zůstává," komentuje.

Rodáci vyprávěli o pohraničí i kráse přírody

Zastavení u rybníka, který byl vyhlášen jako maloplošné chráněné území – přírodní památka má své kouzlo. Někteří totiž prvně na vlastní oči spatřují masožravou kytku. Musí se tedy sehnout k zemi a doslova pátrat, ale je tam. Rosnatka prostřední, nejdrobnější a nejvzácnější z našich rosnatek. Zatímco si rosnatky prohlíží a fotí tolik očí a objektivů, pracovnice CHKO Milena Prokopová objevuje vzácného živočicha mloka a také na něj jsou rázem namířeny naše objektivy.

Vyfoceno, můžeme vyrazit. Procházíme cestou i lesem a kolem neobvykle udělané cedule s nápisem: Židovský vrch. Nikdo přesně neví, oč jde, jen na nových mapách je toto místo označeno jako Židovská stráň a na mapách starých je popiska Judenrang.

Rodačka vypráví

Dostáváme se k moderní novodobé ocelové stavbě tyčící se k nebi, rozhledně Milíře. Pohledy na Zvon, Německo a větrné elektrárny, hrad Přimdu či maringotku se včelstvem jsou sice uchvacující, ale právě zde v Milířích bydlela dlouhá léta, prožívala dětství a své životní příběhy rodačka Vlasta Barešová. O střípky svého života, kdy se ještě jmenovala Žílová, se podělila.

Její děda byl z Valašska a sloužil tam jako hajný v soukromých lesích. „Pak přišla válka a po ní v osmačtyřicátém znárodnění. Děda tedy hledal v celé republice někoho, kdo by měl lesy. Kolowrat ještě nějaký zbytek lesa měl. Sebral celou rodinu a přesídlil ji sem, na západ Čech," vypráví paní Vlasta a pokračuje: „Děda s babičkou, moje maminka a sourozenci se tak ocitli na Dianě. Otec byl z jižní Moravy a od té doby jsme tu žili. Jako jediná česká rodina spolu s Volyňskými Čechy. Hodně se to tady po válce měnilo. Některé rodiny přišly a jen vyrabovaly opuštěné baráky a putovaly zase pryč. Volynští Češi zůstali, vážili si toho."

Do školy chodila na Kateřinu pak do Přimdy. Obojí vyžadovalo v létě v zimě pěšky ujít nějaký ten kilometr buď do Svaté Kateřiny, nebo přes les na autobusovou zastávku k Václavskému rybníku. 
V parnu i závějích. Na současnou dobu si paní Vlasta, která vystudovala geologii, nestěžuje. „Jsem ráda, že se tady můžeme nyní svobodně pohybovat, toho si nesmírně cením," dále říká cestou od Milířů ke Svaté Kateřině, kudy jako děvče nesčíslněkrát procházela a přidává příhodu. „Šla jsem na houby s košíčkem a nožem. Zastavili mě ale pohraničníci, odvlekli a pak vyslýchali. Co že tam dělám, kdo jsem a tak. I když jsem vlastně bydlela doslova za rohem, pustili mne, až když přišel jejich velitel, který mne znal."

Rodáci vyprávěli o pohraničí i kráse přírody

Svatá Kateřina kostel, hřbitov, fara… jedna budova ale už nestojí. Jde o školu, do které rodačka chodila. Po roce 1989 ji někdo snad koupil, udělal z ní jakýsi hampejs, který nakonec vyhořel, zpustl a zbytky budovy byly odstraněny. Podobně na tom bylo několik dalších objektů v pohraničí a srdce rodáků nad tím ustává.

Na hřbitově se zastavujeme, abychom si prohlédli poslední zbylé litinové kříže vyrobené v nedalekém Frauenthálu. Sklárně předělané na železárnu, aby se z ní pak zase stala sklárna. Mimochodem poslední fungující na Tachovsku. Svůj provoz skončila roku 1925. „My jsme tomu místu vždy říkali na sklárně. Německý název se začal opět používat až někdy po roce 1989."

Byl zde v Kateřině statek a u něj vrata. „Tam jsme cvičili v autoškole. Vyjížděl jsem na Rozvadov a chudák komisař trnul, abych trefil vrata. Na to si vždy vzpomenu, když tu jsem," usmíval se Evžen Kůs a to už jsme pomalu šlapali po dnes frekventované silnici k zaniklé sklárně.

Na každém kroku sklo a struska

Přes Václavský potok ještě vede můstek s klenutým obloukem. Sice už se rozpadá, ale pěší ještě unese. Pamatuje zašlou slávu sklárny i železárny a přes mostek muselo projít mnoho dělníků i úředníků, ale také tudy opouštělo zboží továrnu, třeba ty kříže, které jsme viděli na hřbitově. „Narodila jsem se tady v roce 1954. Byla ještě funkční administrativní budova přináležející ke slévárně. V době, kdy místo nebylo elektrifikované, tu byla elektrocentrála, aby měli elektřinu, protože šlo o průmysl. Vyprávěla mi to maminka," dělí se o vzpomínky Vlasta Barešová.

Po budovách není dnes mnoho stop, jen několik rozpadlých zdí držící pohromadě silou vůle a kořeny rostlin. Zato po sklářské peci je stop všude, kam noha šlápne. Hromady strusky a skelné taveniny jsou sice zarostlé taky, ale stačí jen trochu hrábnout… „Jako kluci jsme si tu hrávali. Sbírali jsme sklíčka a ta nejmenší byla jako diamanty," dále vzpomíná náš průvodce.

Plníme si kapsy kusy převážně zelených skel a pokračujeme do cíle pěší části vycházky, k Václavskému rybníku. Zde opět vidíme podobně jako na začátku krom vody dva hrady. Kamenný a vybudovaný bobrem. Ano i tady žijí, podobně jako na mnoha jiných lokalitách Českého lesa. To už je ale jiná kapitola.

Loučíme se a odjíždíme auty směrem k Přimdě. „Myslím, že se to povedlo, pro mě je to vždy takový malý svátek, když se setkám s lidmi, které jsem neviděl často třicet a více let," dodává rodák, průvodce a pracovník ZOO Praha Evžen Kůs.

Autor: Antonín Hříbal

25.5.2015
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tomáš Mertl se stal potřetí otcem.

Hokejový útočník Tomáš Mertl se stal potřetí otcem

Ilustrační fotografie.

Přijďte si popovídat o Českém lese

Z fary se stanou byty

Kostelec – S poměrně netradičním řešením velkého zájmu o byty přišli v Kostelci.

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

FOTO: Orel mořský z hnízda s hlavou panenky se vrátil na Tachovsko

Tachovsko – Mládě vzácného orla mořského vylíhlé loni u Boru pozoroval před několika dny ornitolog u Tisové.

Facka na Hané. Mora zničila Škodovku pěti góly

Olomouc, Plzeň – Věděli, že to v Olomouci nebude lehké, ale že si odvezou tak hořkou porážku, hokejisté Škody Plzeň nečekali.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT