Předně těm, co ji v roce 1894 z velkou slávou otevřeli jako Turnvereinhalle co by první krytou tělocvičnu. Po té těm, co ji v roce 1945 ne zrovna v dobrém stavu převzali a znovu uvedli v život. A pak nám, kteří jsme sem přišli v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Protahovali jsme si v ní svá těla a vůbec jsme nepřemýšleli o tom, kde se tady nějaká sokolovna vzala. Stala se součástí našeho života. Pro mnohé chození do ní bylo životní samozřejmostí. Ať už šlo o základní rekreační cvičení nebo nějaký aktivní sport či taneční zábavu.


Tak nám bourají sokolovnu! Komu? Tělovýchovné jednotě Slavoj? Budete se divit, ale jí také. Není pravdou, že po výstavbě sportovní haly (1982) na sokolovnu „kašlala“. V osmdesátých letech se tam udělalo ještě spoustu oprav a úprav. Udržet však oba objekty bylo nad její síly. To i my, co jsme v sokolovně nějaké to triko propotili, chápeme. S jistou dávkou nostalgie. Babička sokolovna si svoje odžila. Slzy žalu mi po tváři nekanou. Ale, že bych musela na toto místo zrovna chodit nakupovat do čtvrtého supermarketu, z toho úsměv na tvářích nemám.


Tak doufám, že peníze z prodeje sokolovny pomohou sportovní hale k první větší stavební úpravě – potřebuje ji a zaslouží si ji. A přeji, aby se dožila alespoň roku 2096. To jí bude těch 114 let, jako bylo „babičce sokolovně“ letos.


Marie Mirtlová