Plánský motokrosový závodník oslavil před týdnem sedmdesátiny. V mládí jezdil za Rudou hvězdu Plzeň soutěže i motokros, v roce 1969 ale musel skončit. „Bylo to kvůli úrazu, měl jsem zlomenou lopatku,“ vysvětlil nám.

K terénním motocyklovým závodům se vrátil po dlouhých letech až před třinácti lety. „Dali jsme se dohromady se starými kamarády a začali jsme jezdit závod Šumavský veterán, což je dnešní Veterán Klasik,“ uvedl jubilant.

Koupil si vrak slavného motokrosového speciálu ČZ, udělal z něj špičkový stroj a začaly přicházet úspěchy. I na mezinárodním poli. Například v Mistrovství Evropy. „Letos se odjely tři závody, jeden v Přerově, další v Německu a Nizozemsku. Startuji v kategorii nad 66 let, kde nás jezdí kolem padesáti. Jsou tam zkušení jezdci z různých zemí, bývalí účastníci mistrovství světa, řada slavných jmen. Mě se zatím daří, jsem průběžně dvanáctý, což je velký úspěch,“ svěřil se Deníku Bártl.

Podle startovní listiny řada účastníků výše zmíněné soutěže, včetně plánského reprezentanta, startuje na strojích ČZ. Jak jsme se dozvěděli, motocykl musí být rovněž veteránem, vyrobeným nejpozději do roku 1965. Přísné jsou další technické předpisy, které řeší různé detaily motocyklu.

Není to tedy levný koníček, ale Rudolf Bártl našel podporu. „Musím poděkovat městu Planá. To mě přispívá na účast v mezinárodních závodech, bez něj by to nešlo. Jinak si ale vše hradím sám.“

Další zahraniční podnik čeká závodníka za necelý měsíc. Bude to Mistrovství světa družstev, na který si ovšem musí půjčit čtyřtaktní motocykl značky Eso. „Motocykl už mám zajištěný, ale šest let se na něm nejezdilo a musím jej předělat a přizpůsobit mezinárodním pravidlům. Budou to dva týdny práce,“ těší se ve své dílně v centru Plané.

V té tráví závodník prakticky veškerý volný čas. Sám staví motorky z různých starých originálních dílů, případně si nechá vyrobit, nebo sám vyrobí nějakou součástku, když chybí. „Třeba motorku na letošní seriál Veterán Klasik jsem si postavil sám,“ ukazuje stroj.

Motokros ale není jedinou zálibou pana Rudolfa. Má ještě jednu velkou – psy. Od nepaměti němečtí ovčáci. „Nedávno mi jeden zemřel, ale už mám objednané štěně, jedu si pro něj tento týden. Už to bude v pořadí šestý pes.“

V sezoně je závodů dostatek. Tolik, že se závodníci cítí unaveni. „Když závodím třikrát v měsíci, jsem utahanej, ale když je pár týdnů pauza, zase se na to těším. Je to prostě adrenalin. a miluju bahno, raději závodím na mokrých bahnitých tratích. Tam teprve člověk ukáže, co umí,“ vysvětlil. Na závodech se ale netěší pouze na konkrétní jízdu, ale i na zákulisí. Večer si posedí, popovídá s kamarády závodníky, i s cizinci, ale na trati, jak říká, jsou z nich opět nesmiřitelní soupeři.

Fyzicky se Rudolf Bártl stále cítí velmi dobře. „Kondici mám dobrou. A když mě bolí záda, jedu se svézt na motorce a spraví se to,“ usmívá se.