Plastimat se v roce 1988 přetransformoval na Strojplast – tachovský závod se odloučil od mateřské firmy Plastimat Liberec a nově vzniklý Strojplast soustředil pod sebe závody v Tachově, Horšovském Týně a Plzni Černicích.

„Celkem v podniku pracovalo až 800 lidí, z toho v tachovském závodě zhruba do 600, další dva závody byly menší,“ vzpomíná dnešní vedoucí ekonom společnosti Formy Tachov, který v Plastimatu začal pracovat v lednu 1985. A prakticky zůstal dodnes, neboť Formy jsou jednou z nástupnických firem.

„K výrobnímu programu Plastimatu patřil veškerý myslitelný plastový sortiment pro domácnost. Tedy třeba kýble, lavory, vybavení a doplňky do kuchyně, kompletní koupelnové sety a mnoho dalšího. Ale také to byly výlisky pro automobilový průmysl, pro tehdejší mladoboleslavskou škodovku – dělaly se například plastové výlisky pro Škodu Favorit,“ uvedla Doležal s tím, že v menší míře se pak v tachovském závodě vyráběly přepravky na nápoje. Celkově se jednalo o stovky různých výrobků.

Hned po listopadové revoluci se jednotlivé závody osamostatnily. Tachovský Strojplast byl roku 1993 privatizován. „Část šla do kupónové privatizace drobným akcionářům, ale majoritní část odkoupil německý investor.“

Postupně se v areálu, v němž Plastimat a posléze Strojplast působil, uchytilo několik firem. Například Formy či Alfa Plastik a další. Formy Tachov vydržely v areálu od roku 1994 dodnes, k hlavním výrobkům patří plastové přepravky na nápoje pro zákazníky z mnoha zemí světa.

DOLY SE UZAVŘELY PŘED VÍCE NEŽ 40 ROKY

Stříbrský revír patřil k nejvýznamnějším rudním oblastem v Čechách. Historie těžby na Stříbrsku sahá až do hlubokého středověku, těžilo se zde už před dvanáctým stoletím, z něhož pochází první písemná zmínka o hornické osadě, ze které vyrostlo královské město. Těžilo se především olovo, k němu přibyly rudy.

O osm stovek let později už začal přicházet útlum těžby. Ta definitivně zanikla v polovině sedmdesátých let. Posledních 22 let dolování rud na Stříbrsku zažil mimo jiné Jaroslav Dostál, dnes nejstarší žijící stříbrský horník. „Začínal jsem v třiapadesátém roce, když jsem přišel z vojny,“ vzpomíná

V pětasedmdesátém roce byl slavnostně vytěžen poslední vozík a šachty se uzavřely. Dostál pak pokračoval v přidružené výrobě, která těžbu nahradila. „Převzala to plzeňská Škodovka a dělal jsem tam ještě pět let přes důchod. Finančně jsme na tom nebyli špatně, ale na tu tvrdou práci jsme byli zvyklí. Trochu nám to scházelo. A mně se tam líbilo, peníze jsem si vydělal, party byly taky dobré. Kamarádské. Kdybych byl mladej, fáral bych znovu,“ vzpomíná s úsměvem.

Na dolování zůstala na Stříbrsku řada památek, tou nejznámější je štola Prokop, jejíž areál je dnes hojně navštěvovaným hornickým skanzenem.