Pětičlenná skupina řemeslníků makala od ranních sedmi hodin do večerních šesti. „První den jsme dávali plachty na střechy domů v Lužicích, pak jsme se přesunuli do Moravské Nové Vsi. Chyběly ale latě, fólie, tašky a další věci. Zachránila nás První Chodská, která nám materiál rychle sehnala a zdarma poskytla,“ pokračoval.

Díky tomu zastřešila parta některé budovy kompletně, jiné připravila a zbývalo už jen položit tašky. Ačkoli dobrovolníků bylo v zasažených obcích dostatek, právě řemeslníci patřili mezi nejvyhledávanější. „Když se o nás místní dozvěděli, skoro brečeli a prosili nás, jestli bychom nepřišli i k nim. Bylo to těžké, protože jsme měli práci na týden rozloženou. Věděli jsme, že nemůžeme stihnout všechno, to zkrátka nešlo,“ zalitoval Černý. Přesto se snažili udělat maximum. „Vyhecovali jsme se, i když to bylo fyzicky i psychicky náročné. Povzbuzovaly nás taky zprávy a reakce od ostatních, které nám chodily,“ líčil podnikatel.

Lidé z Moravy mu nabízeli peníze, ale on si je odmítal vzít. „To už by pro mě nebyla žádná pomoc. Mám finanční rezervu a rád jsem udělal dobrý skutek. Klukům jsem navrhl, že když pojedou se mnou, že si sice máknou, ale veškerou práci jim zaplatím,“ doplnil.

Po týdnu se však parta z Domažlic musela vrátit. Měla doma nasmlouvané další zakázky, které dočasně odložila. „Povinností máme teď nad hlavu. I tak přemýšlíme, že na místo vyrazíme znovu, jestli to půjde,“ řekl.

Dobře totiž ví, kolik práce ještě v tornádem zničených obcích je a jak moc jsou právě řemeslníci stále potřeba. „Jsou úseky, kde nezbylo skoro nic, protože si to tornádo vzalo s sebou. Do zimy se stihne udělat tak půlka střech. U některých, kde ulítaly krovy a budou se muset domy znovu zdít, to potrvá déle. Myslím, že kompletně hotovo bude za dva tři roky,“ odhadoval Černý.

Z Domažlicka se za poslední týdny vydaly pomáhat i další skupiny dobrovolníků. Šlo nejenom o pokrývače a jiné řemeslníky z Osvračína či chodské metropole, ale též o dobrovolné hasiče z různých koutů okresu.