„Třídní sraz po neuvěřitelných 55 letech jsme uspořádali právě v Tachově. Zavzpomínat a posedět přišlo osmadvacet spolužáků – což je stoprocentní účast. Život tak strašně rychle uplynul, jsme vděčné, že se sešlo tolik lidí a že si po tolika letech máme co říct," řekla deníku pořadatelka akce a bývalá žákyně Alena Ditrychová.

Ve škole vyučovalo dvanáct učitelů, kteří již nežijí. Na zesnulé učitele a žáky nebylo zapomenuto. „Každý rok si připomínáme všechny přátele, kteří už nejsou mezi námi. Přečteme seznam, zapálíme jim svíčku a uctíme minutou ticha," poznamenala pořadatelka Hana Igerská.

„Když jsme s myšlenkou uspořádat sraz začínali, neměli jsme nic, jen tužku a papír. Sháněli jsme adresy, telefonní čísla. Podle třídní knihy jsme získali seznam všech dětí, které školu navštěvovaly – a už jsme se měli od čeho odpíchnout. Pak už jsme oslovili bývalé spolužáky, kteří žijí v Tachově a ptali se, zda nejsou s někým v kontaktu. Tak jsme získávali kontakty dál a dál, až se podařilo svolat a obvolat všechny," popsala Igerská.

Tehdy byla škola v několika částech Tachova – v Hornické ulici nebo v takzvané Myšárně, kde dokonce bydlely děti, které byly z okolních vesnic. Aby nemusely chodit denně pěšky, zůstávaly na provizorním internátu. Alena Ditrychová pocházela z Březí a je ráda, že děti mohly ve škole alespoň přes zimu zůstávat. „Autobusy nejezdily a já jako malá holka musela vycházet z domova už v půl sedmé ráno," zavzpomínala.

Úštěk, Domažlice, Přeštice, Plzeň nebo Jižní Čechy – tady všude se usadili lidé z Tachova, ve velké většině ale zůstali v rodném městě.
„Vzpomínáme například na výlety. Moc jsme si přáli školní výlet, tak jsme vzali kola nebo šli pěšky. Na Sněžku jsme šlapali pěšky po pahorcích, zažili jsme srandy a legrace," vypráví Ditrychová.

„Všichni jsme k sobě získali vztah, skoro jako rodinný, my z Tachova se čas od času scházíme a zajdeme si na kávu. Společně posedíme a popovídáme si. Je pro nás strašně důležitý mít rovnocenného přítele," doplňuje jí Igerská.
Za uspořádání prvního srazu byla oceněna i jedna z pořadatelek – našla si mezi spolužáky novou lásku.

„Když jsme měli první sraz v roce 2002, tak jsem se podruhé zamilovala. V tom roce jsem se viděla se spolužákem, o kterém jsem ani netušila, že existuje. Byla jsem vdova, on vdovec a nějak nám to zajiskřilo a od té doby jsme spolu a moc spokojeni," vypráví Alena Ditrychová.
Příští rok oslaví velká většina z bývalé školy sedmdesátku. Proto se pořadatelé dohodli, že sraz udělají po roce. „Už jsme ve věku, kdy nemůžeme čekat na to, až se sejdeme po dalších deseti letech," poznamenala Ditrychová.