Československo se stalo okupovanou zemí, do které vstoupila německá armáda. V pohraničí, včetně Tachovska a Stříbrska, už byla v tu dobu situace jiná. To bylo od podzimu předchozího roku součástí německé říše. „Němečtí vojáci už tady v tu dobu byli, v březnu roku 1939 tady panoval relativní klid,“ potvrdili v tachovském archivu.

Nepokoje se v Tachově odehrály půl roku před okupací Československa, německá armáda zabrala město 10. října.

V březnu 1939 tak Nová doba kromě hlavních zpráv referuje o tom, že železniční zaměstnanci uklidili mezi Planou a Tachovem sněhové zábrany a že mezi Milíkovem a Stříbrem zahynuli při automobilové nehodě v serpentině dva muži.

JAKO DÁREK HITLERŮV MEIN KAMPF

Přes relativní klid se březnové události roku 1939 do života na Tachovsku promítly. Vrací se k nim mimo jiné kronikář Michalových Hor Vojtěch Válek.

Ve svých zápisech v pamětní knize velmi stručně popisuje, co se v hornickém městečku dělo. „20. března 1939 bylo ve školách prázdno na oslavu zřízení protektorátu Čechy a Morava!“

Dále připomíná v událostech okupačního roku školu. „Na školním hřišti v Michalových Horách se konalo slavné ukončení školního roku. Hřiště bylo vyzdobeno prapory s hákovými kříži, hrála kapela, bylo zde množství lidí, uniformovaní členové NSDAP. Každý žák, který končil školní docházku, obdržel knihu Mein Kampf.“

Začátek nového školního roku byl, jak dále kronikář uvádí, ve znamení tažení proti Polsku. „A už se začalo opět sbírat: kosti, papír, hadry, kovy. Sběry byly školám přímo nařízeny a všechny děti musely se stát členy Národní Kamarádské oběti VKO (Volks Kameradschaftsopfer).“

A znovu se rozdávaly knihy, škola v Boněnově, jak připomíná kronikář Válek, obdržela „od Führera“ knihu Dějiny světové války.

LOUČÍ SE ŘÍDÍCÍ

Za velké slávy byla na konci dvacátých let otevřena v Tachově česká menšinová škola. Na konci třicátých let nebylo po slávě ani památky, přišel strach.

Řídící učitel školy pln emocí už v září roku 1938 zapsal, že místní Němci jsou vůči Čechům stále nepřátelštější. „Nejen dospělí, ale i zvláště děti musí zažíti mnoho ústrků. Soužití s Němci se stává nesnesitelným. Dávají nám denně a všude cítit, že jsme pro ně přistěhovalci, ač žijeme na půdě historických Čech. Ale jednu naději máme, jsme silní, nevzdáme se! Pravda vítězí“.

V další části zápisů lze přečíst slova: „České ženy a děti opouští město, muži zůstávají na svých místech… Pero vzpírá se líčení. Jak vše dopadne? Náš ubohý národ, naše nešťastná země. Ale nezahyne! Ne, nezahyne! Nezahyne!!!“Je dílem ironie osudu, že řídící pan učitel, který takto emotivně psal poslední řádky, se jmenoval Antonín Němec. (jk, hri)