Stačil nám pohled ze zahrady na kostel a hned jsme se zamilovali

Já jsem přišla do Plané jako do neznámého místa. Nikdy jsem v západních Čechách nebyla. Náhodně mě sem zavanul ten vítr ze západu. Pracovala jsem v kultuře a všímala si okolí a nikdy jsem nepočítala s tím, že dělám něco, za co bych byla oceněna, nebo čeho by si někdo měl všimnout. Dělala jsem to se samozřejmostí, jako jsem to znala od mých rodičů. Samozřejmě jsem viděla mnohem více nedostatků, když jsem sem přišla, protože jsem přišla z ciziny, konkrétně přímo z New Yorku. Předtím jsem 16 let žila v Německu. Vždy jsem pracovala v sociální sféře, vedle toho jsem se točila kolem umění, byla jsem kurátorkou několika výstav. Takže i tady umění, krása okolí, krása lidí, nejen zevnější, mi nebylo cizí. Byl to můj svět. A vůbec jsem nemyslela na to, že bych měla někdy dostat nějaké ocenění. O to více mne překvapilo. Spousta lidí pracovala se mnou, podporovala moje myšlenky. Vzpomínám se, když jsme po revoluci renovovali kino a my jsme otevírali filmový klub.

To bylo tedy hned poté, co jste do Plané přišla…

Planá prostě byla láskou na první pohled. Máme tady dům, který sám o sobě má duši. Můžete se podívat na zahradu, na ten pohled na věž kostela, to byl důvod, proč jsme tento dům koupili. Během jednoho roku jsme otevřeli galerii. Původně jsme nevěděli, co budeme dělat. Přítel je malíř, já jsem vystudovala češtinu a hudební výchovu. Učila jsem jen krátce, pak jsem odešla do zahraničí. Vrátím se k začátkům tady. Paralelně k rekonstrukci našeho domu jsme renovovali několik kapliček. A lidé za námi chodili, jestli bychom neopravili kapličku u nich. Pomohli jsme a byli jsme překvapeni, když nám přinesli vejce, jablíčka, králíka.

FOTO: Návštěvníci kladrubského kláštera pozorovali slunce i hvězdy

To bylo pro vás možná také ocenění…

Ano, to bylo první ocenění. A když jsem dostala tu cenu, o těchto věcech jsem se zmínila. Je to sice hezké ocenění, formální, ale stejným potěšením bylo ocenění, které jsem získala hned od občanů v blízkém okolí. Během krátké doby jsme si tady vybudovali i jméno dobré galerie. Vystavovali jsme díla špičkových žijících umělců…

Jen vás přeruším, ta galerie byla v tomto domě?

Ano, začínali jsme v našem domě. Po roce, kdy jsme přišli do Plané. Trvalo to šest let. Ale měli jsme možnost navštívit i věž kostela. A v momentě, kdy jsem zjistila, že věž nepatří církvi, ale městu, tak mi bylo líto, že je nevyužitá. Myslela jsem, že by bylo pro lidi zajímavé, když sem jezdí za uměním, že by měli dvě lokace - že by mohli chodit i do galerie do věže. Rychle se to ujalo. A pak jsme zakrátko objevili v kostele sv. Petra a Pavla nádherné gotické fresky. To byl i částečný důvod, proč jsme galerii ve věži kostela rozjeli. Potřebovali jsme nějaký účel, abychom dostali podporu od Ministerstva kultury na rekonstrukci kostela. Navíc jsme měli i čím prostor zaplnit, protože z každé výstavy v galerii jsme dostali darem dílo, které by bylo dobré někde instalovat.

Ale věnovala jste i něčemu dalšímu…

Zjistila jsem, že bych mohla lidem vylepšovat jejich bydlení. Tady nebyla moc velká možnost dostat se k pěknému nábytku. Navíc vkus tady byl potlačen dlouhou dobou oddělení od západního světa. Začala jsem chodit do interiérů, navrhovala jim řešení, a cítila jsem jejich vděčnost, radost, že jsem jim změnila život. Opravdu, takové věty jsem i několikrát slyšela (úsměv). Pak už toho bylo tolik, že jsme galerii tady v domě zrušili a já se věnovala jen těm interiérům. Galerii Ve věži jsme také předali, ale nadále jsem se podílela na jejím programu. Výtvarníky jsme nadále vítali v našem domě… A někteří se sem vraceli, nejen na svoje výstavy. Všichni byli nadšeni, že něco podobného, co je typické pro velká města, se děje i v tak malém městě.

Zkusme se teď vrátit v čase ještě dál. Popište nám svůj život? Kde je vlastně vaše rodiště?

Já jsem rodačka z Moravy. Moje alma mater je Palackého univerzita v Olomouci, kde celá moje rodina žila. Na Hané, dokonce moji předkové měli příjmení Hanák (úsměv). Nedostávala jsem se lehko na studium, protože naše rodiny byly trochu zámožné, neměli jsme dělnický původ, musela jsem si to trochu vybojovat. Po maturitě jsem šla pracovat do fabriky na sporáky. Ale během několika dnů mě ředitel nabídl místo sekretářky a vyzvídal, proč jsem nešla studovat. A tak mi nabídl možnost využívat závodní knihovnu a slíbil, že se postará, abych se další rok na univerzitu dostala. A skutečně se tak stalo.

Kapličky v Trpístech jsou po rekonstrukci

Studovala jste pedagogický obor, jak jste zmínila, ale divím se, že nejste kunsthistorička…

To jsem si všechno, i tu architekturu, získala později.

Po studiích jste nějakou dobu učila?

Učila jsem tři roky a pak jsme s manželem odešli do Alžírska, kde manžel nastoupil na místo šéfa kliniky. Tam nám otevřel svět oči. Během studií jsme nemohli nikam vycestovat. Tak jsme ten svět doslova hltali - jazyky, kulturu, muzea. Moc peněz jsme neměli, protože jsme tam byli přes Polytechnu a ta tehdy lékařům moc velký plat nedávala. Ale přesto jsme hodně cestovali, chtěli jsme co nejvíce vidět a zažít.

A jak jste se pak dostala do Německa? Vy jste zůstali v zahraničí?

Nezůstali, vrátili jsme se. Ale alžírská vláda stále žádala manžela na místo šéfa kliniky. Dostali jsme se do zahraničí až po pěti letech, ale to už jsme věděli, že tady nemůžeme žít, protože náš syn chtěl jít na gymnázium a oni mu opět dělali problémy. V tomto momentě jsme se rozhodli, že zůstaneme venku. Zůstali jsme v Německu a já Němcům velmi vděčím, že jsme tam mohli svobodně žít a že děti mohly získat vzdělání. Teď se cítím všude dobře. Kořeny nemám nikde, ty se tak nějak vytratily, ale cítím se všude dobře. Syn žije v Americe, a když tam přijedu, i tam jsem doma.

Říkala jste, že jste do Plané přijela z New Yorku…

To už jsem doprovázela mého přítele, který tam měl studijní pobyt. S manželem jsme se časem rozešli, velmi hezky, v dobrém. Doteď jsme dobří přátelé. Toužila jsem poznat New York a manžel byl velmi velkorysý a říkal, jen jeď. Každý jsme si začali žít svým životem. Máme ale společné zájmy a proto máme pořád velmi dobrý vztah.

Přeskočíme tedy sem do Plané. Jak jste se ocitla zrovna v Plané?

To je velmi zajímavá historka. Přijeli jsme o vánocích na pár dnů do Německa. A manžel mi řekl, že mu volal náš bývalý učitel angličtiny, že byl v Čechách a že se mu tady tak líbilo, že by chtěl v Čechách zůstat. Ale chtěl pomoci vybrat nový domov. Takže koupil bývalou poštu v Merklíně, kde do své smrti žil. No a tehdy mi říkal, proč také nejdeme do Čech? My jsme totiž původně chtěli usadit se ve Francii, dokonce už jsme měli vybranou lokalitu a malý zámeček. Učitel angličtiny nám ale volal, že pro nás našel zajímavý domeček. Už jsme měli všechno sbaleno, protože jsme se na nějaký čas vraceli do Ameriky, ale rozhodli jsme se sem alespoň podívat. Tady na náměstí nebylo živáčka, poletoval sníh, před domem stáli ti starouškové, v oknech byly jen novinové papíry. Tedy nebyly vrata, dveře, balkon byl spadlý… A my jsme přišli do zahrady, pohlédli jsme na kostel a najednou jsme byli u vytržení. I tím tichem a klidem. Během snad deseti minut jsme si s těmi lidmi podali ruku a dům jsme koupili.

Určitě následovala rekonstrukce, která nebyla jednoduchá…

Snažila jsem se co nejvíce udělat sama a památkáři i město nám maximálně vycházeli vstříc. Vznikala taková krásná atmosféra mezi lidmi po té revoluci.

Lidé asi byli tehdy jiní než dnes…

Ano, dnes jsou zkažení krásným životem. Oni si myslí, že ne, ale tady se žije opravdu dobře. Tahle země je krásná. A je sociální, zdravotnictví je perfektní, školství je fantastické. Mohu to srovnat se zkušenostmi ze zahraničí. Ale tady se najdou lidé, kteří jsou pořád nespokojení. Jenže takoví lidé, kteří pořád na něco nadávají, se najdou všude. Snad kromě Američanů, ti se pořád usmívají a jsou spokojení.

A od jakého roku tady v Plané vlastně žijete?

My jsme přišli v roce 1992. Takže příští rok už to bude třicet roků.

Co ještě ve svém životě chystáte?

Já nevím, jestli to přinesla korona, ale začala jsem mnohem více číst a vzdělávat se než předtím. Permanentně dělám jazyky. Nejen že čtu, ale chodím i na konverzace. Minulý rok jsem byla v Dublinu, teď se v září chystám do Francie, abych si oživila francouzštinu. Já v těch jazycích i čtu.

Kolika jazyky se domluvíte?

Domluvím se německy, francouzsky, anglicky, tedy těmi třemi základními jazyky. Syn žije v Americe, dcera v Německu, tak se to nabízí samo, no a francouzština je od mládí taková láska. A vrátím se k té vaší otázce, co chystám. Stále pomáhám s kulturou, chystáme v kostele sv. Petra a Pavla další výstavy. Dali jsme si za cíl každý rok v něm udělat výstavu nějaké skutečně mezinárodně uznávané hvězdy ve výtvarném světě. Příští rok to bude tedy německý výtvarník Jeff Beer a po něm František Skála.