Starostka Plané Martina Němečková má radost z parku

Vy jste mi položil hodně složitou a širokou otázku (úsměv). Překvapují mě občas reakce lidí, To se učím vstřebávat, ale je to složitější, zvláště na menším městě jako je Planá. Mám radost z věcí, které se povedly. První dva roky ve funkci se rozhlížíte, nasáváte zkušenosti a když si ujasníte nějaký názor na to, o čem si myslíte, že by město potřebovalo, tak samozřejmě projektová příprava nějakou dobu trvá. Takže první věci se začaly realizovat až na konci prvního volebního období. Začala tak rekonstrukce náměstí, samozřejmě na etapy. Ale mám obrovskou radost z městského parku. Je to zrovna takový projekt, který nebyl úplně nejdražší a přitom slouží naprosto všem. Pamatuji si park ještě jako dítě. Rybník, do kterého se vozily odpadky, a prostor, který byl využívaný jen z části. Mám radost, že teď je park využívaný každé odpoledne, kdy je alespoň trochu slušnější počasí. A napříč generacemi.

Na nějaké další akce si vzpomenete?

Pak náměstí, které se dokončilo v dalším volebním období. Chvílemi i trochu kontroverzní akce. Když rekonstruujete celé náměstí, tak to přináší částečně i omezení obchodníkům. Snažili jsme se to ale dělat tak, aby náměstí nebylo nikdy zcela uzavřené. S výsledkem jsem spokojená, náměstí se mi líbí, ale vím, že existují občané, kteří to dodnes kritizují.

Ale to je tak všude, kde se dělá větší rekonstrukce náměstí…

Ano, ale vždycky mě potěší, když přijedou cizí lidé a řeknou, vy máte krásné náměstí. Pak tu byly menší revitalizace a projekty, a taky smuteční síň, Kinonekino. Za oba tyto projekty byli oceněni.

Děti mateřinky ve Studánce se radují z interaktivní tabule

Také na hřbitově se, pokud vím, provádějí velké opravy.

Hřbitov se dělá na etapy, opravují se hřbitovní zdi, teď jsme rozšířili kolumbárium, zpracovává se poslední volná plocha.

Za období, kdy jste starostkou, bylo něco, co vás naštvalo natolik, že jste si řekla: Tak zítra končím?

Určitě jsem si to řekla několikrát. (smích) Jednou to souviselo se školou. Nastoupila jsem na radnici v době, kdy bylo ve škole přes pět set dětí, ale několik let předtím jich tam bylo tisíc. Měli jsme dvě základní školy, ale budova na náměstí byla spíše pro druhý stupeň a budova Na Valech zase s obrovským zázemím vhodným více pro první stupeň. Přišla jsem proto s myšlenkou sloučit školy pod jeden subjekt, pod jednu školu. Odpor, který proběhl přes plánskou veřejnost, byl tak strašný, že jsem pomalu nemohla chodit ani nakupovat. Poslouchala jsem co jsem zač, že chci šetřit na dětech a tak. Opak byl pravdou. Velkým zadostiučiněním bylo po prvním roce fungování, kdy jsem přišla do obchodu a maminky říkaly, že dětem se ve škole líbí, že jsou tam spokojeny. A byly to i další věci, třeba projekt depolymerizace (firma chce v Plané postavit linku na depolymerizaci plastů – pozn. red.). Celou dobu tvrdím, že se musí počkat, až vše projednají dotčené orgány. Pak řijde veřejné projednání, kdy se všichni mohou vyjádřit. Navíc to není projekt města, ale podnikatelský záměr na soukromém pozemku. A město Planá a jeho orgány nejsou ti, kteří to budou povolovat. Ale jsou lidi, kteří říkají, že jsem to schválila, což není pravda.