Stav beztíže aneb Co prožívají kosmonauti

Začátkem dnešního vyprávění z cyklu V kůži se musím krátce vrátit do dětských let. Ono vlastně i v příběhu také o děti půjde. Jako školák jsem totiž často míval letecké sny. Patřily mezi tři druhy snů: pády do nekonečných propastí, neschopnost hnout se z místa a zmíněné letecké. Dokázaly mne pořádně propotit pod peřinou, a někomu se prý vracejí i v dospělosti. Při leteckých přestáváte pociťovat zemskou tíži, a volně se vznášíte vzduchem. Musím se přiznat, že na takové sny jsem se vždy těšil. Ani v nejmenším mne ale nenapadlo, že jednou se sen stane skutečností a já zažiji stav beztíže na vlastní kůži nebo na vlastní žaludek. V součtu přes minutu se budu volně vznášet, a pociťovat to, co kosmonauti na oběžné dráze kolem Země.

Ale pěkně popořádku. Je parný letní den 21. července a venkovní teploměr auta ukazuje 34 °C. Uháním z Tachova za Příbram na letiště. Podle dohody je sraz skupiny plánován na šestnáctou hodinu. 
V duchu přemítám, co se vlastně bude dít a kdo poletí a jaké to bude letadlo, jestli v tom parnu nepadnu hned po nástupu na palubu… Připraven je let, při kterém mám zažít skutečný stav beztíže.

Nedá mi to, abych také při jízdě na letiště nevzpomněl na jaro a tiskovou konferenci, kam jsem dorazil jako zástupce Deníku a kde celá ta akce pro mne vlastně začala. Tehdy na půdě Akademie věd v Praze naproti Národnímu divadlu mne k účasti na letu rukou šťastnou vylosoval astrofyzik Jiří Grygar. Kdy nastane den D, se ještě tehdy nevědělo. Až čtrnáct dní předem dostávám zprávu od vedoucího projektu – Marka Janáče z časopisu Vesmír: „Parabolický let se uskuteční na letišti Příbram dne 21. července v 16:00. Ten den by to chtělo poobědvat jen zlehka. Pokud trpíte kinetózou, je vhodné použít preventivně kinedryl atp. Kontraindikací pro let jsou závažné kardiovaskulární obtíže, poranění skeletu či chronický vysoký krevní tlak."

Bublinkovou limonádu raději ne

Počasí letu přeje, nejsou silné bouřky ani vichřice, na nebi plují krásná kupovitá oblaka. Dorážím k letišti a po malém občerstvení bublinkovou limonádou si třesu rukou právě s Markem Janáčem, který se trochu podiví nad tou mou konzumací bublinek. Představuje si asi, co to s nimi v mém žaludku udělá, až s letadlem vystoupáme a klesne tlak. Letiště nám poskytuje v horním patře zázemí, kde se náš tým může připravit. Cílem je vše vyzkoušet a ověřit pro finálový let dětské posádky kosmonautů Expedice vesmír. Jde o soutěž, jejímiž pořadateli jsou vědecko-populární časopis Vesmír, Fyzikální ústav Akademie věd, ELI Beamlines a HiLASE. Posledně jmenované centrum disponuje silnějšími a výkonnějšími lasery, než jaké jsou v současnosti jinde na světě dostupné. V ELI bude do pár let absolutně nejvýkonnější laser světa.

Vážit budeme dvojnásobek, pak nastane beztíže

Krátká porada posádky. Nasoukáme se všichni do sedáků, podobných těm, co nosí horolezci. Letadlo musí být kvůli prostoru bez sedadel a tři z týmu budou ukotveni popruhy k podlaze letadla. Prostě aby na palubě nelítali jako nudle v bandě a mohli poskytovat pomoc ve stavu beztíže. Dozvídáme se, že letadlo nejprve vystoupá do požadované výšky asi jednoho kilometru, pak začne klesat, aby získalo rychlost. Jakmile pilot opět začne nabírat výšku, pocítíme přetížení, jako bychom vážili dvojnásobek toho, co ve skutečnosti. Pak pilot, jakoby znovu chtěl začít klesat, navede letadlo na parabolickou dráhu. Při ní nastane stav beztíže. Situaci zopakujeme několikrát. Bude-li někomu nedobře, let se ukončí dříve. „Zažil jsem už leccos, fotil z vrtulníku bez dveří, letěl ultra lehkým letadlem, vývrtku na tandemu na motorovém paraglidingu, kterému vysadil motor, dvouhodinový let s hasičskou kontrolou lesů," blýská mi hlavou a začínám se potit, přičemž důvodem není parný den. Doufám, že se mé tělo nebude chovat nepředvídaně. Uklízet letadlo se mi opravdu nechce.

„S tímto typem letadla v minulosti českoslovenští vojenští piloti dosáhli až patnáctisekundového nepřetržitého beztížného stavu. S kapitánem jsme se ale dohodli, že tak daleko nepůjdeme. Chceme šetřit motory. Beztížný stav tedy potrvá nějakých sedm až osm sekund," říká redaktor Marek a my navlečeni do sedáků vyndáváme z kapes vše, co by mohlo odletět. Ptám se, zda mohu natáčet. Prý ano, ale kamerka musí být pevně přichycena a nesmí nikomu ublížit. Ani mě.

Jdeme k letadlu a mísí se pocity. Těšení se a trocha nejistoty, co vlastně bude. Dvoumotorový turbovrtulový hornoplošník Let L-410 Turbolet je připraven, technici ještě doplňují palivo. Posádka zkušebního letu je uvnitř. U kabiny se usazuje na podlahu kameraman Radim Dittrich, vpravo se k zemi upevňuje Martina Wiererová a Marek Janáč. Vlevo pak Pavel Kučera. Budou hlídat naši bezpečnost. Volně v prostoru pro cestující jsou devítiletý Pavlík Kučera, který má týmu pomoci otestovat, kolik se do prostor letadla vejde dětských kosmonautů. Dále profesor Jan Řídký, ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR a moje maličkost, redaktor Tachovského deníku. Jsme plni očekávání. Na poslední chvíli naskočí ještě parašutista, stáhne roletové dveře a na otázku, zda cestou vyskočí, odvětí: „To dá rozum. Nejsem blázen, abych přistával." My bychom ale přistáli docela rádi…

Vznášíme se 
u stropu a vše, 
co není připevněno

První intenzivní dojem je zrychlení. V jedné ruce mám kamerku, pilot přidá tah a mám co dělat, abych se udržel v jakémsi polosedu na podlaze. Odlepili jsme se od rozpálené asfaltové dráhy a strmě míříme k nebi mezi mraky. Zem se vzdaluje a je tu první pokyn, přilehnout k podlaze. Letadlo začalo klesat, to se zatím nic neděje, jen motory hučí a výška se mění, až zaléhá v uších. Dolní obrátka a nastává přetížení. Přilba je lehká, přesto mám co dělat, abych udržel hlavu. Do toho se snažím vše točit. Za třicet sekund se situace obrací. Přetížení přechází ve stav beztíže. Je to tady, jupí. Poprvé jen krátce, na ochutnávku, aby nás nový vjem nepřekvapil v plné síle. Zase klesáme a opět dolní úvrať a přetížení, které po chvíli mizí, a už se vznáším u stropu. Nejen já, ale všichni tři nepřipoutaní členové týmu a také to, co leželo na podlaze, jako je mapa či kelímek. Slyším jásot, vidím jak se malý Pavel a profesor přede mnou vznášejí. Volný pohyb v prostoru a není to sen, je to skutečný stav beztíže, stav, který pociťují kosmonauti nebo akrobatičtí letci. Ti ale připoutáni k sedadlu.

Celkem devětkrát hornoplošník stoupá, klesá a opisuje parabolu. Zatím, co se ostatní soustředí na let, já přehazuji v ruce kameru, abych natočil i tolik moderní selfie. V součtu prožíváme přes minutu úžasné volnosti, jako bychom ani nic nevážili, jako bychom byli mimo zemskou přitažlivost. Jenže přitažlivost funguje a ve vší své síle udeří na závěr posledního lopingu. Později kapitán potvrzuje, že to byla turbulence, která způsobila, že jsem od stropu najednou na podlaze. Rána, kamerka mi přibila prsty ke koberci na podlaze. Podobně jako v životě, když máte pocit, že se vznášíte, něco vás uzemní. Až dole na letišti vidím odřený loket a modrý kloub prsteníčku. Ostatní jsou ale v pořádku, to jen ta má snaha vše zaznamenat na video. Klesáme a všichni se kocháme pohledem z oken. Cítím se skvěle, žádné nepředvídatelné problémy. Dole se vine Vltava, zlátne obilí, zelenají se lesy a klikatí silnice. Piloti mistrně navedou letadlo na přistávací dráhu, kam dosedneme jako do peřiny. Rolujeme před hangár a vystupujeme. Až tady na zemi vyskočí z letadla 
i parašutista. Prý to nemělo cenu skákat nahoře, byli jsme moc nízko, jen nějakých patnáct set metrů a to není to pravé ořechové.

Dvacet minut ve vzduchu, nezapomenutelného letu je za námi. Sen z dětství se stal skutečností. Co je ale důležité, vše proběhlo ok a my přistáli s palcem vztyčeným. „Generálka dopadla velmi dobře," dává vědět Marek Janáč. „Radost mám, že si všichni zúčastnění ‚letci' stavy beztíže velmi užili, což je smyslem celé akce. Až koncem srpna do letadla vstoupí dětští kosmonauti Expedice vesmír, budou se moci plně soustředit na úkol, který je během beztížného stavu čeká. Zažijí stejné pocity, jaké mají i skuteční kosmonauti." Upřesňuje, že my jsme v součtu byli ve stavu beztíže přesně 1 minutu a 7 sekund.

Je podvečer úterý a vedro neustává. Na nebi se honí kupovitá oblaka, kam míří můj zrak. Tam někde jsme před chvílí byli, tam někde mnohem dál jsou obyvatelé mezinárodní kosmické stanice ISS a my jsme se jim na minutu přiblížili v podobě zdánlivě bez zemské tíže (mikrogravitace). Až se na stejnou cestu vydá dětská posádka Expedice vesmír 2015, možná mezi nimi bude někdo, kdo se za pár let vznese ještě výš, až za hranice atmosféry.

Cestou zpět na Tachovsko přemítám nad střihem videa a sepsáním reportáže. Den na to mám v noci video hotové. Jsou téměř dvě hodiny nad ránem a ještě než vypnu počítač, pípne mi mailová zpráva. Píše Marek Janáč a posílá odkaz na finální verzi jejich videozáznamu. Tomu říkám, shoda náhod.

Jo a nemyslete si, že jsem nějaký hrdina nebo nebojsa s nízkým pudem sebezáchovy. Bojím se a moc, třeba v zubařském křesle, nebo když mi dojdou síly a visím na laně na skále. Ale o tom zas až někdy v dalším díle seriálu V kůži.