Představili jsme hlavní vodní tepnu Tachovska od jejího pramene, který vyvěrá pár set metrů za hranicemi, v sousedním Bavorsku. Putování po Mži dnešním dílem seriálu končí.

Věnujeme se stavbě přehradní hráze a vůbec stavbě celé Hracholuské přehrady. I když za hrází řeka dál plyne směrem k Plzni, tachovský region opouští právě ve vodách přehrady.

Výstavba přehradní hráze Hracholusky

Stavba hráze začala v září 1959. Původně se však mělo začít již v roce 1957, ale práce byly opožděny. Projektů bylo několik, až na jeden se jednalo vždy o sypanou hráz.

V roce 1956 bylo rozhodnuto o osudu nemovitostí, které budou muset být zbourány. Z jednání Okresního národního výboru ve Stříbře vzešly podklady pro náhradní bytovou výstavbu. Lidé ve vesnicích, které budou za pár let zatopeny, začínají bourat své domy a chaty. Mizí celé vesnice.

V začátcích výstavby byly zahájeny práce na vybudování staveniště. V roce 1960 začal vznikat stavební dvůr v blízkosti hráze. Řada objektů zahrnovala garáže, dílny a sklady, jídelnu, ubytovací prostory a kanceláře. Většina těchto budov stojí dodnes a slouží většinou k rekreačním účelům.

Hlavní betonářské práce probíhaly od léta 1960. Nejprve se betonovala injektážní a odpadní štola. Poté došlo na věž elektrárny a šachtový přeliv. Řeka byla poté svedena do „umělého", tzv. převáděcího koryta a započato bylo v roce 1961 samotné sypání hráze. Nejprve se sypala vzdušní část v pravé části údolí do výšky sedmi metrů. Na tomto místě nebyla voda. Posléze se pokračovalo u levého břehu.

Na konci roku 1961 dosáhla stabilizační část hráze kóty 348,5 metru, u hydrocentrály 342 metry. Stabilizační část hráze tvoří hlinité písky a štěrk. Na jaře 1962 bylo sypání hráze dorovnáno po celé šíři údolí a začalo se s kladením dlažby na návodní straně. Další intenzivní sypání pokračovalo do června a tehdy bylo dosaženo cílené kóty 358 metrů po celé délce hráze. Samotný proces navážení zemitého materiálu byl ukončen v listopadu 1962.

Hráz bylo nutno zhutnit a udusat a dělo se tak za využití naložených nákladních vozů Tatra 111. Po zhruba každých 20 cm vrstvy navezeného materiálu vjely vozy spolu s válcem a pojížděním sem a tam plochu zpevňovaly. Kam se těžká technika nedostala, se dusání provádělo po 5 až 10 centimetrech navezeného materiálu ručními elektrickými pěchy.

V březnu roku 1963 je lešení z celé stavby pryč a přehrada se začíná plnit. Tou dobou probíhají dokončovací práce na betonových částech elektrárny.

Mostovka a komunikace na koruně hráze byly dokončeny po položení kabelů od elektrárny až v roce 1963. Turbíny a všechny ostatní součásti elektrárny se na svá místa usazovaly od října 1962 do února 1963. V dubnu 1963 se dokončila montáž generátoru, v květnu kabeláž. Výroba elektřiny začala přesně 21. srpna 1963.

Napouštění přehrady bylo postupné a požadované hladiny, pro kterou byla stavěna, dosáhla až v průběhu roku 1964.

Stručná bilance hráze

Úplná likvidace obce Dolany u Stříbra a osady Těchoděly. Téměř úplný zánik obce Butov u Stříbra.

Zaniká 11 mlýnů a jiných vodních staveb, jedna vodní elektrárna u Blahoust, 45 převážně zemědělských usedlostí, most Vranov – Butov, most Blahousty – Čerňovice, části pilířů železničního mostu se ponoří, množství chat a srubů atd.

Celkový počet odstraněných objektů včetně stodol, kůlen a chalup činí 140, většinu zbourali sami obyvatelé a materiál poté použili na stavbu nových obydlí a chat.

Vykáceno bylo zhruba 25 tisíc stromů, 35 tisíc metrů čtverečných křovinných porostů.

Důvody vzniku nádrže

Shromažďování potřebné vody především pro zemědělství a průmysl v Plzni (např. Škoda Plzeň).

Výroba elektrické energie. Zajištění dostatečného množství vody v řece Mži během suchých a srážkově chudých letních měsíců.

Protipovodňová ochrana, velká zadržovací schopnost, regulace povodní.

Vodní doprava na účelové vodní ploše, provoz parníku.

Snížení následků případné ekologické havárie (zředění toxikované vody masivním odpouštěním).

Maximální objem vody v přehradní nádrži je 56,5 milionu metrů krychlových, plošné vzdutí se táhne do délky 23 kilometrů, průměrná šířka nádrže je 250 metrů.

Maximální průtok byl zaznamenán 15. ledna 2011, a to téměř 150 kubíků za vteřinu, přičemž přítok činil v tu chvíli 240 kubíků za vteřinu.

Kritický odtok vody z přehrady je vypočítán na 160 metrů krychlových za vteřinu, taková hladina je již kritická pro obce za hrází směrem k Plzni a také pro samotné město.

Jan Míkovec

__________________________________________

Vzpomínky Vladimíra Lihuna

Zeminu těžili u Hracholusek

„Psalo se o tom, že to bude první tzv. sypaná hráz u nás. Byl jsem se dívat, když brali hlínu na hráz u Hracholusek. Bagrovali a vozili ve dne v noci. Na místě, kde těžili, vznikl obrovský prostor. Původně se psalo a mluvilo o tom, že v zemníku, jak nazývali vytěžený prostor, bude vybudováno letní kino. Později však z projektu sešlo a místo bylo prodáno po částech na stavbu chat, které dnes stále stojí."

Hráz rostla rychle

„Přímo na stavbě jezdil můj kamarád Josef Kovář s traktorem. Na vyčištění strání při stahování dřeva jezdil další můj kamarád Sláva Rumplík. Tenkrát jezdil s pásovým traktorem Zetor 35. Společně jsme sledovali, jak hráz roste. Po jejím dokončení jsme všichni čekali na napouštění, protože jsme dobře znali starou řeku a stráně okolo břehů. Bývaly to opravdu nádherné scenérie. Byli jsme velmi zvědaví, jak budou ty břehy a stráně vypadat, až se přehrada naplní."

Během napouštění jsme se koupali

„Při zatápění jsme využívali stoupající hladinu ke koupání. Nebylo to ale v té době moc hezké místo. Břehy byly holé, samé pařezy a kamení."

Rybařili jsme

„Brzy po napuštění se začalo na přehradě i rybařit. Měli jste slyšet ty jadrné nadávky rybářů, když se vlasce udic zachytávaly o pařezy. Znám to, protože k přehradě začala chodit parta rybářů z Rájové a chat, které rostly okolo jak houby po dešti. V jedné skupině sedával i můj otec. Já za nimi často chodil a v roce 1964 jsem si konečně pořídil rybářský lístek.

Když klesla hladina, byly to pro nás žně. Na pařezech jsme našli třpytky těch rybářů, kteří je tady utrhali. Byly snadnou kořistí a nedávno jsem ve sklepě našel kufřík od navijáku a v něm byly právě tehdy nalezené třpytky. Dal jsem je vnukovi.

Byl jsem svědkem lumpáren, jež si rybáři mezi sebou prováděli. Jeden z party vždy při chytání usnul. Vytáhli mu udici, na konec přivázali víko z plechovky od „kyselých uzlů", uprostřed udělali dva otvory a tam provlékli saturnu s háčkem. Potom zase hodili do vody, povytáhli policajta a vzbudili spáče se slovy „hele bere ti to!". Ten ještě ne zcela probuzený začal tahat úlovek z vody. Víko kladlo chvílemi velký odpor, to když bylo nastavené kolmo proti prutu a když se sklopilo, ujíždělo zase naopak ze strany na stranu, jako když se tahá větší ryba. Když překvapeně vytáhl udici s úlovkem, zjistil, že je na břehu sám. Ostatní rychle odešli domů. Když si všichni na druhý den přišli sednout na „flek", společně se tomu zasmáli a zase bylo dobře."

Dnes když jedete po přehradě na loďce nebo parníkem, zjišťujete, že i to okolí přehrady je krásné. Údolí řeky bylo ale bezesporu nádherné. To jsou vzpomínky 74letého Vladimíra Lihuna z Pňovan, dnes již nerybařícího důchodce. Zaznamenal Jan Míkovec

_________________________________________________

Přehrada bez parníku není přehradou

První historická plavba parníku po hladině Hracholuské přehrady.

Dnes celou přehradní nádrž od Butova po Hracholusky – hráze, brázdí výletní parník, kterým se můžete vozit od května do října. Parník se stal symbolem hráze, ale málokdo tuší, jak bylo náročné dostat jej na vodu. V roce 1964 se na hladině plavila stará výletní loď z Boleveckého rybníka. Tento parník měl malou kapacitu, ačkoliv po přehradní nádrži jezdili ještě dva menší čluny, bylo nutné nechat vyrobit nový parník s větší kapacitou.

Současný parník byl dovezen z Maďarska a musel podstoupit plavbu po Dunaji do Bratislavy, kde byla naložena a dovezena na Hracholusky. Celá cesta přes Slovensko a jižní Čechy byla bez komplikací. Úskalí přišlo až u Plešnic pod železničním viaduktem, jelikož Maďaři vyrobili parník širší, než měl být. ,,Loď se tedy musí položit na hladinu jinde". Alternativním cílem byl soutok s Úterským potokem, v místech bývalé elektrárny. Loď poté dávaly na hladinu autojeřáby, tahači, ale museli asistovat také potápěči. Křest nového parníku už proběhl na Hracholuskách u hráze.

Dnes už parník jezdí skoro padesát let po hrázi a vozí pasažéry z Butova na Hracholusky a naopak. Za sezonu parník najezdí v průměru 4 000 km a sveze 20 000 lidí. Jan Václav