Vliv na formování společenstev rostlin – mimo přímých zásahů člověka – mají například geologický podklad, klima, expozice a sklon svahů i nadmořská výška území. Ne stavbě údolí se podílejí kyselé horniny jako jsou granodiority, svory a zejména fylity, jen výjimečně se uplatňují horniny bazické (v okolí Svojšína). Četné jsou prudké svahy se skalními výchozy, sutěmi a vzácně i kamennými moři (u Josefovy Hutě). Nadmořská výška nivy Mže se v předmětném úseku pohybuje od 450 do 350 metrů, vrchy na hraně údolí dosahují až 585 metrů (Výhledy u Pavlovic).

Prvními přirozenými a místy i zachovalými biotopy, které si představíme, jsou potoční olšiny (údolní jasano – olšové luhy) v nivách vodních toků. Příjemný je zde jarní aspekt s devětsily, sasankami, křivatci, prvosenkou vyšší či keříčky lýkovců, v létě pak se vzácně kvetoucí jarmankou větší, s omějem různobarvým (§3), omějem vlčím morem (§3) či růží alpskou. Na břehu Mže a Kosího potoka se nachází i nepřehlédnutelná kapradina pérovník pštrosí (§3). Z vlastního řečiště Mže neznám žádná vzácnější vodní makrofyta.

Lesy nad řekou

Pojďme k lesům ve svazích údolí. Dnes jde většinou o lesy vzniklé výsadbami smrků, borovic a některých listnáčů a nebo přirozeným náletem pionýrských dřevin. Z těchto biotopů jsou botanicky nejzajímavější kulturní bory s podrostem keříčků, lesíky bříz a osik a porosty blízké borovým doubravám. Ze zvláště chráněných druhů tu najdeme například prhu chlumní (§3), vřesovec pleťový (§3), zimostrázek alpský (§3), hvozdík lesní (§3), vemeník dvoulistý (§3), vemeník zelenavý (§3) – v kontaktu údolí s masivem Vlčí hory, bělozářku liliovitou (§3), z druhů nechráněných, ovšem ohrožených, jde o kociánek dvoudomý (C2), hadí mord nízký (C3), jmelí borovicové (C4a) a některé druhy rostlin z čeledi hruštičkovitých. Zmíněné typy lesů se nachází roztroušeně v celém popisovaném území.

Vegetačně cenné a ochranářsky vysoko ceněné jsou biotopy inklinující k dubohabřinám (lipové doubravy), acidofilním teplomilným doubravám a suťovým lesům. Povětšinou rostou v komplexu na skalnatých stráních a sutích a prolínají se v závislosti na vlhkostních a teplotních poměrech stanoviště. Stromové patro těchto biotopů je tvořeno duby zimním i letním, v příměsi jsou lípy, javory a další lesní stromy.

Z dřevin stojí za zmínku dále jeřáb břek (C4a), jeřáb dunajský (C3), růže galská (C3), místy je dobře vyvinuto keřové patro. Bylinná patra těchto lesů jsou velmi bohatá, často s vysokou pokryvností. Na jaře tu najdete kvetoucí sasanky hajní, bažanky vytrvalé, jaterníky trojlaločnaté, plicníky temné, konvalinky vonné, pitulníky žluté, dále různé jahodníky, hrachory, ptačince, violky, svízele, rozrazily, jestřábníky atd.

Teplomilnější doubravy indikuje výskyt skupiny druhů jako jsou smolnička obecná, pryšec chvojka, silenka nicí, kostřava sivá, zběhovec lesní, jetel alpínský, tolita lékařská, již zmíněné jeřáby, a některé druhy kokoříků a rozchodníků. Ze zvláště chráněných a ohrožených druhů tu rostou například lilie zlatohlavá (§3), bělozářka liliovitá (§3), bělozářka větevnatá (C4a), oman vrbolistý (C4a). Zajímavý je výskyt vápnomilné orchideje kruštíku tmavočerveného (§3) v lískové křovině na suti mezi Stříbrem a Vranovem.

Ke zbytkům listnatých a smíšených lesů v údolí Mže lze řadit suché acidofilní doubravy, rostoucí na méně vyhřátých stanovištích a s bylinným patrem znatelně ochuzeným právě o teplomilnější a náročnější druhy. Zbytky doubrav, dubohabřin a suťových porostů (místy nahrazených lískovými křovinami) lze vidět na stráních u Josefovy Hutě, nad ošelínskou zastávkou, u Svojšína, Milíkova a Stříbra, též nad ústím některých přítoků (například Hamerský potok, Otročínský potok, Úhlavka). Podle přítomnosti některých druhů a vzhledu náhradních porostů lze usuzovat, že se kdysi v údolí vyskytovaly například i kyselé bučiny (asi jen velmi bodově, výskyt věsenky nachové, kokoříku přeslenitého pod ošelínskou zastávkou) nebo květnaté jedliny. To je však jen má osobní spekulace.

Z ostrůvkovitých biotopů se musím zmínit ještě o reliktních borech, tedy primárních borech na hranách skal a skalních ostrožnách. Kyselá a na živiny chudá stanoviště dobře vyhovují právě borovici lesní (a bříze bělokoré), dále různým mechům a lišejníků, brusince, metličce, jež často tvoří dominantu bylinného a mechového patra.

Skály

U skal ještě zůstaneme, na mělkých půdách na bezlesí a ve světlinách se tu vyvíjejí suché trávníky (cenná je zejména vegetace s kostřavou sivou) a společenstva efemér a sukulentů. Jde o druhově poměrně pestrá společenstva, z řady druhů se zmíním pouze o divizně knotovité bělokvěté (C2). Asi nejlepší ukázky těchto biotopů lze vidět na skalách u Svojšína a Milíkova. Často dochází k zarůstání skal mezofilními křovinami tvořenými hlohy, slivoní trnkou, lískou obecnou, svídou krvavou…

Vegetace skalních spár je v údolí Mže zastoupena společenstvy kapraďorostů se sleziníky červeným a routičkou, s puchýřníkem křehký a osladičem obecným. Unikátními biotopy jsou kamenná moře a otevřené sutě v oblasti granodioritů pod Sovím vrchem. Jejich přírodovědný význam (z pohledu živé přírody) je zejména v oblasti výskytu lišejníků a mechů a určitě i některých skupin bezobratlých živočichů.

Co roste na loukách

Na úplný závěr ještě krátká odbočka k nelesním biotopům. Louky v nivě Mže i jejích přítoků jsou až na případy táborů, okolí rekreačních objektů a pod. dlouhodobě nekosené, takže zarůstají buď lučními lady (často se jimi šíří nepříjemné neofyty – bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá, křídlatky, vlčí bob mnoholistý, zlatobýl obrovský, kolotočník ozdobný a další) nebo dřevinami.

I tak mi nedá, abych neupozornil na drobnou slatinnou loučku při lese na spodním okraji kulturní louky na hraně údolí nad ošelínskou zastávkou (pod výběžkem Vlčí hory s kótou 572 m n. m.). Na malé ploše se tu zachovalo (navzdory v minulosti nevhodně umístěnému přikrmování) krásné společenstvo s bařičkou bahenní (C2), tolijí bahenní (§3), kozlíkem dvoudomým (C4a) a prstnatcem májovým (§3).

Tolik opravdu velice stručný pohled do květeny a vegetace v údolí největšího toku na tachovském okrese. Lze říci, že je zde dobře vyvinutý údolní fenomén a možná jen díky jemu a díky horší dostupnosti některých míst pro lesní hospodaření, se tu dodnes zachovaly fragmenty blízké přirozené vegetaci a odhadem nějaké dvě desítky rostlin zařazených do seznamů ohrožených druhů a druhů zvláště chráněných.

Literatura:
Procházka F. (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000)
Chytrý M., Kučera T., Kočí M. (2001): Katalog biotopů České republiky
Vysvětlivky:
§3 – druh zvláště chráněný dle přílohy vyhlášky č. 395/1992 Sb., v kategorii „ohrožený"
C2 – druh silně ohrožený dle „Černého a červeného seznamu"
C3 – druh ohrožený dle „Černého a červeného seznamu"
C4a – vzácnější taxon vyžadující další pozornost dle „Černého a červeného seznamu"

Miroslav Trégler