Je to vlastně náš poslední školní výlet, protože příští rok nás čekají jen povinnosti – maturita, přijímačky na vysokou, případně zaměstnání. Na výlet už čas nezbyde.

Na sjíždění Ohře nás v pondělí z Tachova vyrazilo jedenadvacet, dohled nám dělají tři pedagogové. První den jsme se zatím ještě veřejnými dopravními prostředky dostali do Kynšperku. Dál už jsme pak jeli na vlastní svalový pohon.

V krátkém, asi sedm kilometrů dlouhém úseku jsme si poprvé zkusili, jak nám to půjde s vesly. Nic moc – hned tři lodě „se udělaly“. Také nás zastihla bouřka, ale rodičům domů vzkazujeme: všichni jsme přežili, nikomu se nic nestalo a je tu legrace.

V úterý nás čeká plavba dlouhá přes dvacet kilometrů. Měli bychom dorazit do Lokte. Samozřejmě si dáme pauzičku na oběd. Se zážitky se opět svěříme Deníku.

Ve středu jsme byli v Karlových Varech a před sebou měli pětadvacet kilometrů do Dubiny. Jsme mírně unavení a hodně spálení. Na takovou porci sluníčka, jakou dostáváme na vodě, nejsme zvyklí.

Už máme také jednoho maroda, spolužák je pořádně nastydlý a nikdy v životě prý nespotřeboval tolik kapesníků.

Většina lodí a osádek už se nedobrovolně vykoupala v Ohři. Naše parta zatím měla štěstí., ale na jezu už to bylo o fous. Mnohem hůře na tom byli instruktoři. Ti se udělali minimálně pětkrát.

Máme zakázáno soulodit, protože prý nám pak trvá moc dlouho než někam dojedeme.

Vzkaz domů – všechno v pořádku, nestýská se nám, máme se fajn. Největším problémem je únava a spálená záda.

Už se plavíme po Ohři třetím dnem. Jsme unavení, spálení, ale zdá se, že více problémů, než my, mají naši tři instruktoři.

Několikrát se totiž „udělali“ a jeden z nich si při nedobrovolné koupeli vykloubil rameno. Po doplutí ho bylo nutné dopravit do nemocnice. Ujal se toho hlavní instruktor. Ten se následně vrátil z nemocnice bos. Boty totiž cestou utopil.

Zraněného instruktora si nechali v nemocnici přes noc, ráno ho propustili, takže jsme mohli v našem putování krásným povodím řeky Ohře pokračovat.

Aneta Sklenářová