Nastupoval loni v srpnu s cílem pokračovat dál v činnosti stávajícího ředitele, navázat na dobrou pověst zařízení a nadále ji rozvíjet a domov modernizovat. Daří se tento cíl naplnit? To Deníku řekl v následujícím rozhovoru.

Jak jste prozatím se svojí prací spokojen? Jakou známkou byste se, jako bývalý kantor, ohodnotil?

Já bych možná ohodnotil spíše činnost mých kolegů a spolupracovníků, bez kterých by moje funkce a práce byla zbytečná. A těm bych dal určitě za jedna. Je samozřejmě pořád co vylepšovat, ale nadšení a ochota ze strany všech kolegů a zaměstnanců je – a to je rozhodující. Opravdu ti lidé mají chuť tady dělat, jsou nové podněty, nadšení. Důkazem toho je třeba dnešní porada v rámci programu rozvoje osobnosti dětí, které pravidelně děláme každý měsíc. Dnešní porada trvala čtyři a půl hodiny, takže je vidět, že neustále máme co řešit. Domlouváme se, jak děti dále vzdělávat, vychovávat – i na základě informací poradenských služeb.

Je něco konkrétního, co můžete k uplynulému půlroku ve funkci říci více? Třeba přiblížit nějakou akci která se mimořádně povedla?

Všeobecně všechny děti jsme zapojili do kroužků při školách, domu dětí a mládeže, nebo do sportovních klubů, někteří navštěvují uměleckou školu. Příchodem nového vychovatele, pana Jirmuse, pořádáme pravidelně zhruba jednou do měsíce, sportovní nebo kulturní akce. Můžeme jich pár vyjmenovat. Například Halloweenská párty, přebor dětského domova ve stolním tenise, teď v sobotu společné plavání s dětským domovem Planá, adventní zpívání pro seniory v Kurojedech. Měli jsme besedu s českým reprezentantem v triatlonu Tomášem Slavatou a řadu dalších akcí.

Na co děti nejvíce slyší? Zajímají je spíše sportovní, kulturní, nebo společenské akce?

To je individuální. Některé prostě rády sportují, jiné rády malují, další zpívají. Máme tu několik talentovaných dětí na zpěv. Takže jednoznačně se to nedá říct. Děti sice žijí v rodinných skupinách, to je naše priorita, ale je potřeba aby se navzájem potkávaly. Jak s dětmi s dětského domova, tak i s ostatními vrstevníky na školách a při mimoškolních aktivitách. Všechno by to mělo směřovat k jednoduššímu přechodu do reálného života po ukončení ústavní výchovy. V tom vidím největší problém současné legislativy o ústavní výchově, kdy děti v osmnácti letech skočí rovnýma nohama do života. A musí se pokusit o sebe postarat samy. Naštěstí neodcházejí všechny najednou, takže proto tady máme startovací byt ve Školní ulici, který bychom rádi využívali pro děti, kterým ústavní výchova skončila. Samozřejmě na přechodnou dobu. S tím, že jim pomáháme sehnat i zaměstnání.

Pomáháte sehnat zaměstnání. Ale jsou také děti, které si tohle dokáží zařídit samy? Případně děti, které by se startem do života měly velké problémy kvůli třeba psychickým problémům?

Shánění práce není naší povinností. Je to služba dětem, které prošly naším zařízením a na kterých nám pochopitelně záleží. Pokud se dítě rozhodne ukončit pobyt a začít vlastní život bez naší pomoci, má na to právo. Týká se to většinou těch, které mají vazbu na svoji původní rodinu. V dětském domově jsou však i děti se speciálními potřebami. Takové děti se snažíme umístit se souhlasem rodičů do domu na půli cesty, nebo do zařízení pro osoby se zdravotním postižením.

Za ten půlrok ve funkci – překvapilo vás něco, že by vás to nějak výrazně rozhodilo, vyvedlo z míry?

Každopádně se změnil můj náhled na děti v dětských domovech. I díky tomu, že se člověk může podrobně seznámit s osudy všech svěřenců. A podle toho, čím si prošli, co zažili, následně posuzovat důsledky jejich chování a působení. V tom je má práce zajímavá a rozdílná od předcházející pedagogické praxe.