To, že je u Štěpánky Schmidové focení srdeční záležitostí dokládá fakt, že celý dosavadní pracovní život věnovala profesi jeřábnice a fotit začala vlastně teprve nedávno. Za jakých okolností se k zachycování pomíjivých okamžiků dostala, sdělila Deníku.

Cesta k fotografování byla pro vás dlouhodobým procesem nebo náhlým vzplanutím?
Jsem tvor, který jedná naprosto spontánně a je tomu tak i s fotografováním.Umě to vůbec nebyl dlouhodobý proces. Z jara minulého roku jsem přišla o práci. Navíc jsem byla nemocná a vlastně jsem nic nesměla, jen odpočívat a být v klidu. Když jsem chodila do zahrady sepisovat své verše, tak jsem si jednou s perem a blokem vzala i můj kompaktní fotoaparát. Vzniklo několik snímků kopretin, které mám moc ráda, nějaké včelky a sem tam motýlka, když mi zrovna neulétl. Když jsem se pak doma dívala na fotky, tak jsem si řekla, že druhý den půjdu znovu fotit. A tak to začalo. Začala jsem hledat webové stránky, kde jsou fotografie. Na některých z nich jsem začala své fotografie publikovat.

Co fotíte nejraději?
Nejraději fotím detailní fota. Makrofocení.

Proč zrovna makrofotografie?
Detailní fotografie odkrývají to, co mnozí lidé nevidí a nevnímají. Přijde mi to, jako svět z jiné dimenze. A jen díky objektivu s kterým teď mohu fotit můžu toto zachytit na svých fotografiích. Každý den fotím a každý den objevuji nové věci. Je to svět, který by měli vidět všichni lidé na této planetě, protože pak by si přírody více vážili.

Každý si na něčem, jak se říká, ulítává, každého dobíjí něco jiného. U vás je to focení? Co vám to osobně dává?
Ano, ano. U mě je to vyloženě ujetí. Jsem přímo posedlá focením. Focení v přírodě mi dodává vnitřní klid, harmonii a takové naplnění pozitiva, že to ani slovy nedovedu popsat. Propojení s přírodou. Když jsem v louce a fotím a nebo jen tak sedím a pozoruji ten šrumec, tak si připadám, jako bych byla velkou součástí té louky.

Fotila jste v bažinách i kolem vodopádů. To musíte zažívat u focení i adrenalinové vzrušení?
Teď jste mě rozesmál. Ano, fotím v bažinách, u vody i u vodopádů. A těch pádů. (Smích…) Adrenalin zažívám každý den, zrovna dnes, když jsem byla fotit vodopády tady u nás v lese. Vždy, když jdu fotit vodu a nebo něco okolo vody, tak tam skončím. Podobné je to s bažinami. Byla jsem fotit v Krušných horách s jedním kolegou fotografem a samozřejmě jsem si nedala říct a šlápla tam, kam jsem neměla. A už to bylo. Místo aby mi kolega pomohl ven, tak zvesela cvakal a cvakal. Nebo letos na jaře, když jsem si šla nafotit žabí vajíčka. Žádné teplo ještě nebylo a já přes to, že jsem měla gumovky, tak jsem tam zahučela až skoro po pás. Pak jsem šla bosá k autu a byla jsem pěkně vymrzlá.

Je u vás fotka dílem náhody nebo cíleným záměrem?
Já v žádné náhody nevěřím. Pro mě má všechno to, co dělám jeden velký smysl. Ano, když fotím, tak je to pro měcílené. Zaměřuji se na určité scenérie, které se mi odkrývají v přírodě. Čím víc času tam trávím, tak tím více zážitků si odnáším.

Fotoaparát téměř neodkládáte, berete si ho i do postele?
Opět jste mi vykouzlil úsměv na tváři. Ano, svůj fotoaparát doopravdy neodkládám, beru si ho úplně všude. Ale do postele si ho opravdu neberu. Stačí, že se mi zdává o tom, jak fotím. Možná by ale čtenáře pobavilo, že s fotoaparátem chodím do vany, kde vzniklo mnoho mých unikátních fotografií.

Kde jste vystavovala svá díla a kde mohou naši čtenáři vaše fotografie vidět?
Díky mému kamarádovi Honzovi Černohlávkovi a pár dalším přátelům jsem měla tu čest vystavovat v Praze na Vinohradech. Mé fotografie jsou k nahlédnutí na mých webových stránkách stepanka-foto.mypage a pak samozřejmě na několika dalších.

Jaké jsou vaše současné cíle?
To jste mi položil otázku na tělo. Byla jsem rok nemocná a v tom období jsem se přestěhovala na samotu, kde je to s prací velmi špatné. Momentálně jsem bez práce a asi jsem se zbláznila, protože se hlásím na soukromou uměleckou průmyslovou školu v Plzni se zaměřením na fotografie.

Původně jste byla jeřábnicí a procestovala celou republiku. Jaké to je být jeřábnicí a například pracovat na přehradě poničené povodněmi?
Procestovala jsem toho docela dost díky této profesi. A jsem za to moc ráda. Nikdy jsem nestála na místě, pořád se něco dělo. Tuto profesi jsem dělala od svých osmnácti let a moc mě bavila. Mám nějak od přírody dané, že jsem na tyto stroje jako stvořená. Příklad Orlické přehrady po povodních je docela dobrá zkušenost. Strávila jsem tam dva a půl roku. Byla to skvělá montáž se skvělou partou, na kterou nikdy nezapomenu, protože pro mě byla druhou rodinou. Když jsem jezdila na montáže, tak mojí náplní nebylo jen jezdit s jeřábem, pracovala jsem i dole s generátoristy a navíječi. Dělala jsem to, co oni. A byla pro mě čest účastnit se obnovy této přehrady. To se totiž nepodaří každému, rozebrat do šroubku generátory, které desítky let ani nikdo z blízka neviděl.

Při našem rozhovoru bychom neměli nevzpomenout vaši úžasnou maminku, která cestovala pěšky z Kladrub do Santiaga de Compostela. Je maminka vaší morální oporou?
Já jsem o této cestě původně vůbec nevěděla. Dozvěděla jsem se to až z médií. V tu dobu to bylo tak, že naše vztahy s maminkou nebyly růžové. Můj bratr pořádal před odchodem mamky rodinný sraz, kam jsem jako jediná nepřijela. Připadalo mi to dost nesmyslné jezdit k Praze, když jsme s mamkou bydlely kousek od sebe. Ale moc jsem si přála ji vidět než se na tuto cestu vydá. Moje přání se splnilo hned druhý den po mém vyslovení. Obě dvě jsme dostaly šanci si sednout a vše si povědět. Od počátku cesty, kterou mamka šla do Santiaga de Compostela jsem ji ve svých myšlenkách provázela. Psala jsem ji smsky a snažila jsem se ji duševně podporovat. A ne jen já, ale i moji přátelé. Někdy jsem i zažívala to, co ona. Byla jsem s ní na té cestě duševně propojena. A já věřím tomu, že to maminka cítila.

Starám se o sebe od svých sedmnácti a půl let sama, takže morální oporu nacházím jen sama v sobě. Nespoléhám se na nic a na nikoho. Já si jen můžu s mamkou sednout a poklábosit o tom či onom. Vyslechnout její názor, nějakým způsobem si ho přebrat, ale to je vše.

Ale zpět k fotografování. Kam se chystáte v nejbližší době fotit?
Tak to je záhada. Jak jsem už říkala, jsem spontánní a nechám se vést. Takže když mi v hlavě blikne, tak vezmu nářadí a prostě jedu. Obyčejně je mi to úplně jedno kam, hlavně když vždy objevím něco někde. Nejednou jsem byla schopna jet i stovky kilometrů za rosnatkami. Nakonec jsem se dozvěděla, že je mám kousek od domu.

Jaké to je, být na druhé straně, před objektivem?
Takže jste mě rozesmál do třetice pane redaktore. Jaké to je? Pro mě je to legrace, horší je to s fotografy, co mě fotí, protože já jsem dost veselé povahy a vždy dost dlouho trvá, než mně zklidní a než do focení přijdu. A také mně dost dlouho přemlouvají, než jim dovolím vůbec fotit. Ale když pak začneme, tak se mi to líbí a užívám si to. Pěkně si to vychutnávám.