Buďte rádi, vážení čtenáři, že vás noviny mají informovat o tom, co se kde děje. Protože kdybychom byli literárním periodikem, skutečně nevím, jestli bychom stíhali pravidelně uzávěrku.

Psaní je mým řemeslem, ale i koníčkem. A to už od středoškolských let. Napsal jsem spoustu básní, povídek, dokonce jsem měl rozepsaný román, jehož asi osmdesát hotových stránek zmizelo spolu s definitivně neopravitelným harddiskem starého počítače.

Napsat tedy nějaký krátký příběh pro mne není problém.

To jsem si myslel do včerejška. Když mi můj sedmiletý syn přinesl sponkovačkou sešité papíry a poprosil, abych mu napsal nějakou pohádku, hlavně aby byla o pejskovi, kterého máme u babičky, řekl jsem si, že to bude hračka. Vždyť podobné pohádky vyprávím každý večer.

Ale ouha. Ono něco psát, zvláště pro děti, není žádná legrace.

No, zvládl jsem to, ale těch pár odstavců mi dalo zabrat. Psát o tom, co se děje je jednodušší. I když…