Dne 10. června uplyne sedmdesát let od lidické tragédie. Do Tachova přijely Miloslava Kalibová a Milada Cábová, dvě lidické ženy, které přežily vyhlazení obce, tři roky v koncentračním táboře v Ravensbrücku i pochod smrti. Přijely i dvě lidické děti Marie Šupíková a Jana Hanzlíková.

„Bylo mi osmnáct. Už od večerních hodin 9. června jsem spolu s maminkou pozorovala, že se něco děje. Když přijel v jedenáct večer tatínek na kole z práce, řekl, že jsou celé Lidice obklíčeny německými vojáky," začala své vyprávění Milada Cábová. Popisovala společně s Miloslavou Kalibovou první dny, kdy je nejprve převezlo gestapo do kladenské reálky, chvíle, kdy odtrhlo děti od matek, převoz vlakem do koncentračního tábora Ravensbück, život v něm i pochod smrti na konci války. „Po celé tři roky jsme nevěděly, co se stalo s lidickými muži a dětmi. Ty ženy, které přicházely do lágru až po nás a o celé události věděly, se domluvily, že nám to z ohleduplnosti neřeknou," vzpomínala Miloslava Kalibová. O celé hrůzné tragédii se dozvěděly až 1. června 1945.

Velice emotivní bylo vyprávění Marie Šupíkové, lidického dítěte, které mělo to štěstí, že přežila. „Nejstrašnější osud měly lidické děti. Bylo nás 105, včetně šesti, jejichž maminky byly v době tragédie těhotné a ony se narodily, stejně jako tady přítomná Jana Hanzlíková po vyhlazení Lidic. Ty úplně nejmenší odvezli do nemocnice v Praze, 89 dětí z nichž nejmladšímu bylo třináct měsíců do Polska," vzpomínala. Jako jedna ze sedmi byla vybrána k adopci do německých rodin a proto přežila.

Dvaaosmdesát dětí nahnaly gestapáci do nákladních aut, kterým se říkalo pojízdné plynové komory. Všechny zemřely," nedokázala ani po sedmdesáti letech skrýt dojetí Marie Šupíková.

Žila čtyři roky v polsko-německé rodině Schillerových. Až více než rok po válce byla vypátrána v německé rodině a vrátila se do Lidic. „Nikdy mi ženy, které se vrátily nic nevyčítaly. Přesto celý život bojuji s pocitem, že jsem jim četla v očích nevyřčenou otázku – proč jsem přežila právě já a ne jejich děti," řekla na závěr.

„Osud Lidic jsem znala ze školy. Muselo to být strašné. Chtěla jsem se při besedě s nimi i na některé věci zeptat, ale bála jsem se, aby pro ně další vzpomínky nebyly moc smutné. neumím si představit, jak tohle všechno mohly ženy a děti přežít, co všechno musely zkusit. Obdivuji je, že o tom dokáží vyprávět," svěřila se s dojmy žákyně osmé třídy Sabina Bučanová.

Přidala se i spolužačka Eliška Rudová: „Něco o Lidicích jsem věděla ze školy, něco mi vyprávěla babička. Ale když to tady slyším od těch, které to prožili, je to jiné a strašně smutné. Myslím, že je dobře, že se tato událost připomíná, aby lidé věděli, co se dělo za války. Obdivuji je, že jsou tak silné a dokáží o tom vyprávět."

Den s Lidicemi pokračoval vysazením roubovance Lidické hrušně v Genovém sadu, besedou s občany a promítáním filmu Lidice. K těmto akcím se vrátíme v pondělním vydání Deníku.