Dočkala se až nyní, od konce ledna provozuje malou cukrárničku v Tachově, nazvala ji Maminkárna, a k jejímu překvapení se zde dveře netrhnou od první chvíle, kdy svoje sladké výrobky veřejnosti nabídla.
Dlouhé roky pracovala jako pokladní v jednom obchodním domě v okresním městě, ale práce ji příliš netěšila. Do toho přišla coronavirová pandemie, její dcerka onemocněla covidem a dlouho se z nemoci vzpamatovávala. Přestože to Michaele přineslo mnohé komplikace, potvrdilo se pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré. „Dcerka měla postcovidový syndrom, takže jsem s ní musela být dlouhou dobu doma,“ vypráví mladá žena. „Abych se odreagovala od starostí, začala jsem péct zákusky a dorty pro své přátele. Jenomže ti si svoje hodnocení nenechávali jen pro sebe, rychle se to rozkřiklo a lidé mě začali oslovovat s žádostmi, abych upekla něco dobrého i pro ně,“ vzpomíná Michaela. Tím jí začala klíčit v hlavě myšlenka, že by mohla podnikat v této sféře, nemusela by se vracet za kasu a byla by sama sobě svojí paní. Nakonec si udělala rekvalifikační kurz, pořídila si živnostenský list a pomalu začala hledat prostory, kde by svoje podnikání rozjela. „Měla jsem hroznou kliku, oslovila mě paní z realitky, se kterou se znám, že je k pronájmu místo tady v ulici, jestli bych neměla zájem,“ líčí začátky Michaela. Prostory s makléřkou okoukla a neváhala ani minutu.
Postupně tedy začala pořizovat vybavení a chtěla otevřít už koncem roku. Plány jí lehce zkomplikovala rodinná situace, zastavit se však už nedala. „Domluvila jsem se s kamarádkou Janou Bauerovou, že bychom si cukrárnu otevřely spolu,“ říká cukrářka a jedním dechem dodává, že je to skutečně šťastné spojení neb sama by návaly zákazníků, kteří berou cukrárnu dennodenně útokem, absolutně nezvládla. I tak mají obě ženy plné ruce práce, v pět ráno začínají pracovat a často prý končí až kolem půlnoci. S péčí o dcerky jí pomáhají rodiče, samotné dívky už chodí v rámci svých možností také přiložit ruku k dílu. O víkendu si pak rodina všechen čas vynahrazuje. „Pečeme si samy korpusy, děláme samy krémy, vše samy zdobíme,“ vypočítává Míša. „První dny jsme trošku nezvládly, protože tak obrovský zájem o naše zákusky jsme nečekaly, takže po hodině a půl jsme měly vyprodáno. Nicméně lidé nám odpustili, chodí dál. Však už jsme taky navýšily kapacitu. Pekly jsme kolem 600 kousků denně, nyní je to kolem tisícovky,“ přiznává Michaela s tím, že obě ženy se nakonec shodly, že za pult ke kase bude třeba najmout brigádnice, protože prodávat a vyrábět najednou ve dvou lidech prostě nemohou při tak obrovském zájmu zvládat. „V týdnu nám jedna paní říkala, že na fronty v masně je zvyklá, ale aby stála takovou frontu v cukrárně, to že zažila poprvé,“ neskrývají radost Michaela s Janou a obě se shodují, že obrovský zájem o jejich výrobky je nejen těší, ale i přes časovou náročnost je nabíjí energií.
play_fill
Představ, jak služby Maminkárny ještě zlepšit a rozšířit, má Michaela ještě několik, ale nyní o nich ani nesní. „Jsem tak uhoněná, že spím jak zabitá, žádné sny se mi teďka opravdu nezdají,“ řehtá se Michaela. Vážně pak dodává, že pokud by se zadařilo, ráda by nabídla brigádu studentům ze střední odborné školy v Plané, a také by se jí líbila přes léto venkovní zahrádka u bočního vstupu do cukrárny. „Sortiment obměňujeme, ale část pravidelné nabídky jsou ty druhy, po kterých se jen zaprášilo v první dny, co jsme otevřely,“ dodává závěrem Michaela Varady. Webové stránky se připravují, zatím veškeré aktuální informace pravidelně zveřejňuje na facebookovém profilu Maminkárna.
