V letním seriálu Tachovského deníku Pěšky okolo Tachovska chceme sledovat aktuální dění na okrajích tachovského okresu, zachytit, zažít a popsat co se děje v momentech, kdy autor článku daným úsekem prochází.

První etapa zavedla pisatele a s ním i čtenáře z Broumova přes Zadních Chodov a Chodovou Planou do Dolního Kramolína. Tento týden pokračujeme z Dolního Kramolína dále.

Tichý Pístov

Ze služební Fabie vystupuji přesně na místě, kde jsem do ní minulý pátek po první etapě nastoupil. Tedy u domu označeného nápisem Sv. Hubert v Dolním Kramolíně. Počasí je podobné, je slunečno, ale zatímco před týdnem bylo kolem dvaadvaceti stupňů, teď je sedmadvacet. Ale utěšuji se tím, že velká část tripu povede ve stínu stromů (alespoň pohled na mapu tomu napovídá).

Plány jsou jít přes Pístov do údolí Vysočanského potoka, pokračovat na Výškovice a odtud buď přes Boněnov na Hanov anebo před Boněnovem odbočit do luk a strání a dojít do Hanova po polních cestách. Vše nakonec dopadne jinak, ale to se postupně dočtete.

Cesta příjemně ubíhá, stoupání do Pístova je sice poměrně náročné, ale jsem na začátku cesty. Krajina nabízí zajímavé pohledy na pístovský kostel, jinak je všude klid, ticho, jen ptáčci si prozpěvují.

Také v Pístově je klid. Sice vidím stát automobily na dvorcích a u domů, ale obyvatelé jsou zřejmě někde schovaní před slunečními paprsky. Klid a mír. Fotím kostel, který by nutně potřeboval opravit. Je to působivá stavba a prozrazuje, že Pístov asi býval mnohem významnější vesnicí, než dnes. Odlehlost osady připomínají i cedule na několika nemovitostech, které jsou na prodej. Přitom je tu tak krásně…

Procházím serpentinami Pístova a pokračuji k mohyle. Na svahu nad osadou je pohřbeno 68 obětí pochodu smrti, obětí, které se nedočkaly konce druhé světové války. Vrata do areálu mohyly jsou však uzavřena, a tak pokračuji dále.

Červené mlsání

Podle mapy pokračuje cesta kolem mohyly dále do lesa a stáčí se k severu. To souhlasí. Po chvíli příjemného putování lesem se otevírá úchvatný pohled do lesního údolí. To si musím vyfotit.

Cesta začíná prudčeji klesat, lesní romantická idyla se mění v nepohodlnou chůzi – vlivem nedávné těřby dřeva je totiž cesta rozrušená od lesní techniky a tahaných stromů, takže se příliš pohodlně nejde. Navíc je sucho, a tak se mi doslova práší pod nohama.

Konečně stanu na dně údolí a na zpevněné cestě. Na stromě vidím zelenou turistickou mapu, jsem v údolí Vysočanského potoka. Klesám po zelené, rozhlížím se a objevuji příjemný poklad. Cesta je po obou stranách lemována keříčky lesních jahod. Jsou obalené zralými a dozrávajícími plody. Pastva pro oči i pro moji mlsnou hubu.

Jdu a tu a tam se sehnu, abych oškubal pár jahůdek. Jsou dobré, sladké, rozplývají se na jazyku. Až je mi divné, že je dosud nikdo neotrhal. Asi sem příliš lidí nepřijde – je pravda, že dosud jsem nepotkal ani živáčka. Stačilo by pár minut a na těch pár stech metrů by bylo za pár minut nasbíráno na jahodové knedlíky pro čtyři osoby.

Jahodové plantáže podél cesty pomalu končí a mě se otevírá pohled přímo pohádkový. Udržovaný a malebný Píškovský mlýn. Kousek pod ním ve stínu studánka. Tady někde bych se měl napojit na silnici do Výškovic. Chvíli trvá, než zjistím, že z prudce stoupající cesty se na silnici nenapojím. Musím se vrátit a po dalším půlkilometru nacházím tu správnou cestu.

Kolega mě varoval, že do Výškovic je poměrně táhlé a prudké stoupání. Ale že to bude takový záhul, to jsem nečekal. Když už to trvalo podezřele dlouho, s nadějí jsem sledoval každou zatáčku, jestli třeba za ní už se silnice nesrovná, nebo třeba dokonce nezačne klesat. Ne. Pořád do kopce. Lilo ze mě, funěl jsem, ale nezastavil jsem se. A dokonce jsem se snažil udržet tempo. Z vlastních zkušeností vím, že držet tempo je základem zdárného doputování do cíle.

Konečně Výškovice. Překvapilo mne, že osada má vlastně jen jedno stavení. Respektive jeden velký statek. S hrůzou jsem zjistil, že i za Výškovicemi cesta stoupá. Ale už jen kousek, k rozcestí na Boněnov už se šlo pohodlně.

Konečně lidé

Na loukách kolem křižovatky na Výškovice jsem napočítal čtyři traktory. I když vzdálené několik set metrů ode mne, konečně nějací lidé v nich. Pominu–li dvě auta, které jsem potkal, první lidé za dvě hodiny mého putování.

Odbočuji doprava a kráčím k Boněnovu. Kochám se jako doktor Skružný alias Rudolf Hrušínský pohledy do krajiny. Před Boněnovem přemýšlím, jestli zabočit doleva mezi louky a dát se směrem na Hanov. Ale podívám se ještě na boněnovský kostel, říkám si.

Na boněnovské návsi konečně vidím člověka jinak než za volantem auta nebo traktoru.

Paní středního věku doprovázená velkým hafanem vysypává tříděný odpad do barevného kontejneru.

„Máte tady nějakou hospodu,“ ptám se. Dostal jsem totiž neutuchající chuť na točené pivo. Minerálka v batohu trochu zteplala a už mi nechutná.

„Tady žádná hospoda není. Dole v Michalovkách je, to máte kousek,“ odpovídá paní a dodává, že v Boněnově nemají ani lahvárnu, ani krámek, kde by se dalo něco koupit. Pro všechno musejí jezdit.

Na lavičce u čekárny svačím, prohlížím si vtipné graffitti uvnitř čekárny, oslavující evoluci křečka. Jdu ke kostelu, který se snad konečně podaří zachránit. Uvnitř už je vidět lešení, nápisy na dveřích hlásají zákaz vstupu na staveniště a vyzývají k podpoře.

Vítězí pivo

Definitivně se rozhoduji, že v tomhle vedru raději zvolím kratší cestu do Michalových Hor, kde se budu moci skutečně osvěžit točeným pivem, než pokračovat a doplňovat tekutiny teplou minerálkou.

Pohled na Michalovky je snad ze všech stran malebný a romantický. Vzpomínám si na myšlenku, že by v těchto místech měla být přehrada. Naštěstí se jí zatím nikdo nechopil vážně a doufám, že ani nikdo nechopí. Zkazilo by se tím hodně hezkého.

Před hospodou sedí pod slunečníky několik lidí. Cyklisté, místní v montérkách. Na ruinách bývalé autobusové čekárny se pracuje. Dva muži zde motnují železnou armaturu pro dobetonování.

Točené pivo do mě vklouzne za pár minut a já se zvedám, abych se zeptal, co vlastně muži tvoří.

„Z čekárny chceme udělat takový přístřešek, který by posloužil třeba turistům, aby se sem schovali před deštěm nebo před sluncem, aby si odpočinuli a podobně. Měl by zlepšit podmínky, které tu mají,“ řekl František Marek.

Jeho kolega Miloslav Polášek mi ukázal projekt. „Střecha bude mít stejný tvar jako střecha hostince, bude to tak líp vypadat,“ komentoval, když listoval projektovou dokumentací.

Miloslav Polášek je členem Ligy lesní moudrosti. Ta má nedaleko Michalek základnu a tábořiště. „Hodně s nimi spolupracujeme, vzájemně si pomáháme. I teď na budování tohoto přístřešku,“ uznale říká pan František.

Ještě se dozvídám, že na materiál na přístřešek přispěly evropské dotace, práce se dělají svépomocí a že vyběhání veškeré dokumentace trvalo déle, než bude trvat samotná stavba.

Loučím se a pokračuji dále. Po chvíli se potkávám s kolegou, kterému jsem avizoval konec dnešní etapy a služební vůz mne veze k domovu.

Příští etapa povede z rozcestí nad Michalovými Horami na Hostíčkov, do Hanova a pak se uvidí – možná až do Zhořce a dál…

Statistika druhé etapy:

Trasa: Dolní Kramolín – Pístov – mohyla – Buchtál – Výškovice – Boněnov – Michalovy Hory

Kilometry: 13,4

Průměrná rychlost: 5,3 km/h

Čistý čas chůze: 2:44:00 hodin

Kalorická spotřeba: 1 litr ochucené minerálky, 0,5 litru piva, 1 čokoládová tyčinka, 100 gramů debrecínského boku, 1 celozrnná houska, 2 hrsti čerstvých lesních jahod