Předchozí etapu jsem skončil na železničním přejezdu mezu Trpísty a Erpužicemi, další etapu jsem tedy ve čtvrtek krátce po poledni začal na návsi v Erpužicích.

Lokálka a Amerika

Na návsi v Erpužicích je patrné, že se obec připravuje na pouť. Dokládají to pouťové atrakce, z větší části již instalované v sousedství mateřské školy. Mířím k odbočce na Malovice a fotím si kolotoče.

„Co ten pán fotí?“ slyším za zády. Na druhé straně silnice jde paní s asi tříletým chlapcem, zřejmě vnukem.

„Kam jde ten pán?“ ptá se za chvíli znovu chlapec. „Na procházku,“ odpovídá mu babička.

Otáčím se a s úsměvem říkám: „Daleko.“

„Někam do Butova?“ táže se tentokrát za vnoučka paní.

„Kam mě nohy donesou,“ odpovídám a pokračuji z Erpužic. Je sice polovina července, ale nad Českem zrovna přechází studená fronta, a tak podruhé od začátku mého každotýdenního putování Tachovskem oblékám bundu (poprvé to bylo u Michalových Hor za deště). Procházím Malovicemi a mířím k železniční zastávce Blahousty. Tam bundu svlékám, zas tak velké chladno není.

Cestou jsem si vyfotil vláček Bezdružické lokálky, teď se na železniční zastávce dozvídám, že za necelých dvacet minut pojede zpátky. Počkám si na něj, může to být zajímavá fotka. Zatím si prohlédnu nádražíčko. Stanice je opuštěná, čekárna neexistuje, jen lavička na peróně. Ale je tu čisto, posekaná tráva, v rámci možností upravené okolí. A staré dřevěné záchodky – ještě s klasickou kadibudkou. To je asi rarita.

V dálce slyším houkání, a tak dávám batoh na záda a přecházím na silnici, abych měl nádražíčko s vláčkem jako na dlani. Za pár minut skutečně přijíždí lokálka a já ji fotím ve stanici. Vystupuje jedna osoba s velkou taškou.

Odcházím a po chvíli zjišťuji, že cestující má společnou cestu. Dáváme se do řeči a já se dozvídám, že po většinu roku žije ve Spojených státech, kde pracuje v hotelovém resortu s tisícovkou pokojů, dvěma golfovými hřišti a dvěma tisícovkami zaměstnanců. Do Malovic přijela paní z Mariánských Lázní, aby navštívila maminku. Bavíme se o novinách a o tom, jak funguje roznáška novin v Kalifornii.

Hracholusky

Odbočuji na značenou cyklotrasu směrem k Hracholuské přehradě. Cestou málem zašlápnu ptáčka. Sedí na cestě, ani se nehne. Klekám si, natahuji foťák až k němu, fotím a on nehne ani pírkem. Odlétá, až když vstávám.

Podél kolejí přicházím na železniční viadukt přes přehradu. Pokračuji po lávce, dívám se na údolí plné vody, skály, lesy, chatky. Pozoruji nafukovací člun obsazený tříčlennou rodinkou, pomalu plující po hladině přehrady. „Ahój,“ volá na mne posádka. Odpovídám stejným pozdravem a jdu pomalu na druhý břeh.

Tady se napojuji na cyklotrasu číslo 37. Cesta vede podél Hracholuské nádrže k Vranovu a ke Stříbru. Poměrně široká, určitě dobře sjízdná a docela pohodlně schůdná. Mezi stromy výhledy na vodní hladinu. Z lesa nad sebou slyším každou chvíli projíždět vlak po hlavní trati.

K té se ostatně dostávám za pár minut. V mapě mne zaujaly mohyly, které by se měly nacházet poblíž sulislavské zastávky. Jdu po červené značce tunelem pod tratí, všude voda, a stoupám k zastávce. V bývalém strážním domku u trati nacházím staršího pána a jeho vnuka. „Ono v té mapě je to trochu nepřesně,“ popisuje mi cestu k mohylám muž. „Je to na druhé straně, kousek pod zastávkou.“

Ještě se ptám, jak se mu chataří v bývalém drážním domku. „Je to tu fajn. Žádná elektrika, auto sem nezajede, kromě vlaků, které tu projíždějí, je tu klid,“ pochvaloval si pán z Plzně.

Podle popisu jdu k mohylám, ale nenacházím je. Nebo možná ano, ale nerozeznám je v okolní krajině. To je jedno. Jdu dál na původní trasu a přicházím do Vranova.

Nakonec poslanec

Jdu po silnici okolo chatové oblasti a kempu. V tom je obsazena, odhaduji, sotva polovina karavanů, auta mají převážně plzeňskou registrační značku. Ve stánku si dávám malé pivo a pokračuji do vsi.

Je čistá, upravená, odpočívám u stolu a obecní studny na návsi. Obecní úřad bude mít otevřeno za několik minut, tak se tam podívám.

Ve čtyři odpoledne se zdravím se starostkou Miloslavou Svobodovou a jejími spolupracovníky. Hovoříme o blížících se oslavách výročí obce, o symbolech, které Vranov obdržel, a o propagaci oslav v Tachovském deníku. Mezitím přicházejí lidé, většinou chataři, s různými žádostmi.

Po dvaceti minutách klepe na dveře a do místnosti vchází poslanec Parlamentu ČR Václav Votava. Na domluvenou schůzku s představiteli obce. Dělám fotku, loučím se a pokračuji na závěrečnou část dnešního putování.

Ještě fotím vranovskou zastávkou projíždějící rychlík a na nástupišti vidím dědu s vnukem, s nimiž jsem hovořil před půldruhou hodinou u domku na sulislavské zastávce. Jdu po silnici na Svinnou, fotím si upravenou náves a lesem po značené cyklotrase přicházím do Sytna. Jsem pro dnešek v cíli. A zároveň na startu putování pro příští týden.