Jak jste navázali kontakt s autorem Tachovských historek, který patří k tachovské židovské komunitě?

S tachovskou židovskou komunitou to bylo obtížnější, než s rodáky německého původu, vzhledem k tomu, že dnes žijí na několika kontinentech, například ve Spojených státech, Kanadě, Francii, Ekvádoru, či v Izraeli. Kontakt se podařilo navázat koncem devadesátých let s tím, že jedním z rodáků, se kterými jsem si začal dopisovat, byl tehdy už devadesátiletý Frank Kohner z New Yorku. Ten mi později poslal spolu s jedním dopisem knížku vydanou v USA, na jejíž obálce byla fotografie starého Tachova. Jednalo se o Tachovské historky v anglické verzi.

Co vás na knížce v první řadě uchvátilo a upoutalo?

Líbilo se mi, že je to vlemi živě psaný obrázek o všedním životě, o běžných a zajímavých figurkách, které se po městě pohybovaly, i o aférách, kterými Tachov ve druhé polovině devatenáctého a v prvních desetiletích dvacátého století žil. Pokud se člověk vydává do stejných míst každý den, mohou mu zevšednět. Je to mimo jiné proto, že spousta budov v Tachově, starých domů, zůstává anonymních. Člověk za nimi necítí příběhy. Ale právě Tachovské historky nabízejí zajímavé pozadí a pokud si je člověk přečte, na spoustu zákoutí ve městě se pak dívá jinýma očima. Začne za nimi cítit a tušit, co mu dřív unikalo, a tím se stanou zajímavější. Obraz města oživí. Důležité je, že příběhy, které se v knize uvádějí, vycházejí z pravdivé události. Jde o skutečnost, případně poupravenou, nicméně nejde o smyšlené vyprávění.

Jak jste dospěli k myšlence, že by se kniha měla přeložit do češtiny?

Že by si kniha zasloužila překlad do češtiny mne napadalo hned po prvním přečtení. Měl jsem pocit, že odborně zpracovanou historii má dnes spousta obcí, ale takhle živý obrázek mohou Tachovu leckterá města a obce svým způsobem závidět.

Co následovalo?

Tehdy jsem na překlad bohužel neměl dost času. Naštěstí kniha neunikla pozornosti mé maminky, která s angličtinou pracuje denně. Protože z knihy byla stejně nadšená, tak se rozhodla o překlad postarat. Já jsem dodatečně zpracovával německé pasáže textu, protože pan Kohner i v původní americké verzi některé pasáže nechal ve svém rodném jazyce, tedy v němčině.

Než se dokončily všechny korektury, než se sehnaly peníze, než se našel dobrý nakladatel, kterého jsme nalezli ve Zdeňkovi Procházkovi, uběhlo několik let. Poslední korektury jsem dělal ještě z Barmy letos v lednu, těsně před odesláním do tisku. Je fakt, že z okraje džungle člověk ten vztah k Tachovu cítí možná ještě silněji, než když je v Tachově.

V jakém nákladu česká verze Tachovských historek vyšla?

První náklad je pět set výtisků, z čehož hned první den prodeje, kdy se kniha křtila, skoro stovka zmizela.

Víte co autor, pan Kohner, vzniku české verze říká?

Od samého počátku, než jsme se do překladu pustili, jsme se ptali na jeho názor. Od prvního momentu byl nadšený, protože zatím měla kniha přístup jen k rodákům v Americe a v Německu, ale pro současné Tachovany byla zatím neznámá. Nejen, že vydání podporoval symbolicky, ale i oficiálně a písemně svolil k českému vydání. Některé detaily jsme později řešili osobně v Tachově s jeho synovcem Michaelem Kohnerem. Pro samotný křest autor připravil videoposelství Tachovanům, které asi nejvíc dokládá jeho postoj k překladu.

Věnuje se autor literatuře více? Napsal ještě nějaké dílo?

Tachovské historky jsou pokud vím jediným jeho dílem. Psal je, když mu bylo čtyřiaosmdesát let. K tomu, že je dílo tak zajímavé, mu dopomohla výborná paměť a smysl pro humor, dobrý pozorovací talent. On sám píše v úvodu, že se po léta, co žil v Tachově, stával svědkem spousty různých událostí, i když tenkrát si ještě neuvědomoval některé souvislosti. Ty mu došly až po letech s tím, že se postupně všechno snažil zachytit ve své knížce.