Ti, kteří se ho zúčastnili například už potřetí, to dávno přestali brát jako nepříjemnou povinnost. „Ano, když jsem na něj měl jít poprvé, docela jsem se styděl. Tenkrát jsem se hodně cukal a šel vlastně až na povel tchýně a manželky,“ vzpomíná s úsměvem Martin Vrchota. „Teď už jsem zasloužilým otcem. Děti mám dvě a to třetí je na cestě. Na vítání, samozřejmě pokud budeme pozváni a věřím, že budeme, půjdu rád,“ dodal. Podle něj i řady dalších tatínků je při těchto slavnostních událostech báječná atmosféra. „Je vidět, že to dělají profesionálové, kteří vědí, jak zúčastněným zahrát na citovou strunu. Neskrývám, že i já měl slzy na krajíčku.

A bylo dobré poznat, že jsem v tom nebyl sám,“ podotkl Martin Vrchota spokojeně. Vítání občánků si pochvaluje i František Říha. „Sice ne zrovna kvůli mým pocitům, ale hlavně kvůli mojí manželce. Ta tam úplně zářila. Setkala se s ´kolegyněmi´ z porodnice a poklábosily si o všem možném. Samotného mne překvapilo, jak se manželka na vítání občánků dokázala odvázat,“ směje se otec dnes už tříletého chlapce. „Jo, vítání je příležitostí, jak si s ostatními maminkami vyměnit zkušenosti a poznatky. Popovídáme si o tom, jak naši potomci přibývají na váze, jak hezky papají a jak je dneska všechno drahé,“ říká Marie Dokoupilová, která se slavnostní akce zúčastnila dvakrát. „Myslela jsem si, že když půjdu na vítání už podruhé, jsem vlastně matador a zachovám kamennou tvář. Opak byl pravdou. Tekly mi slzy jak hrachy,“ přiznává. Dojetí se neubrání ani slavnostní řečníci. „Když vidím, že se maminkami a tatínky stali ti, které jsem učila, jinak to ani nejde,“ potvrdila nám Marie Vítková, zastupitelka, na jejíchž bedrech leží tato příjemná ´povinnost´ v Přimdě.