Zatímco z Českého lesa u Studánky (Rozsocha 758 m n.m.) ještě čiší z lesů chlad, na Šibeničním vrchu u Stříbra (472 m n.m.) už kvetou violky a sluneční kolektory pod silnicí doslova vrní spokojeností, o kvetoucím zlatém dešti v městských zahradách ani nemluvě. Inu, i různé kouty Tachovska mají své přednosti, půvaby a specifika, tak to má ostatně být.

Ovšem v prvním dubnovém týdnu užíváme si, tu i onde, spíše chladivých rán a nevypočitatelných návratů zimy, odpoledne i modravé oblohy a vlahého ovzduší časného jara. Ostatně nesolidnost aprílového počasí je známá, netřeba se o ní přesvědčovat. Již velmi staré popisy aprílového počasí, třeba od Karla Staršího ze Žerotína z roku 1588 zhruba sdělují, že co říká o dubnu lidové přísloví, totiž že nestálostí svou i měsíc tento dosvědčil, že pravdou jest. Bylo totiž nutno snášet proměnlivé počasí, po jasné pohodě deště následovaly, po nich opět jasno. Obzvláště však měsíc tento skrze drsnější větry škodlivý byl; k tomu deště časté a mrazy ranní.

Za jarem k řece Mži

Kdo chce mít neotřelé jarní zážitky, ať neběduje na počasí, ale vydá se o víkendu na výšlap třeba k některé z částí toku řeky sedmi jmen, zvané Mže, co je také přiléhavě označována Matkou našich toků. Působivá řeka vytváří ve své tachovské pouti řadu pohledných a často i neopakovatelných údolních zákoutí a scenérií, nabízí už i malá jarní tajemství, ukrytá v kaňonovitých partiích řeky i v říční nivě.

Opravená kaple na návsi v Milíkově.

Právě při Mži už probouzí jarní paprsky i vláha život ve všech jeho podobách, od květů orsejí a plicníků, po ožívající chatařské osady a chalupářské vsi. Po pěšinách i stezkách sem už také míří nedočkaví zálesáci a rodinné výlety, rovněž náruživí vodáci a rybáři.

Ves z nejstarších na Stříbrsku

My se dnes vydáme do jedné z působivých částí toku řeky Mže, totiž do krajiny jejích velkých meandrů čili zákrutů zhruba 4 kilometry na západ od pohledného města Stříbra. Zde leží na údolních svazích jedna z nejstarších vsí, zvaná Milíkov (něm. Milikau). Jak uvádí historicko-turistický průvodce po Stříbrsku a Borsku, je mj. i Milíkov uveden v tzv. zakládací listině kladrubského kláštera z roku 1115. V půli 13. století přešla ves z rukou církve do vlastnictví různých světských feudálů; od 16. století byl Milíkov součástí majetku města Stříbra.

Most přes Mži, umožňující přístup do zástavby na návsi, byl od středověku povinně udržován městem Stříbrem, patřil totiž k říšské silnici, na které vybírali Stříbrští svá mýta. Nový dřevěný most byl zde vystavěn roku 1830, v roce 1911 byl nahrazen ocelovou konstrukcí; později byla trasa mezinárodní silnice E 50 vedena mimo ves. Samotná náves doznala úprav k lepšímu, opravena je řada vesnických dvorů a domů, také kaple. U čp. 20 je v Milíkově zachován kamenný špýchar, datovaný roku 1851. Při východním okraji obce je připomínáno kruhové tvrziště, zvané Otročínský hrádek. U železniční zastávky Milíkov zahlédli jsme chov koní, naproti nad řekou upoutá za vegetace zakrslá tolitová doubrava s chráněnou bělozářkou.

Po červené k Máchovu údolí

V okolí Milíkova je několik vyhledávaných chalupářských a chatařských osad, připomeňme alespoň Vrbice, Jezerce či Pražku. Výrazný chatařský ráj při Mži zavede nás po červené značce pod Milíkov, kolem Nového mlýna, splavu a příkrých skal do kouzelného Máchova či Isabelina údolí, kde se připomínají důlní odvaly a šachty; zde vidíme známou úpravnu pitné vody.Trasa směřuje kolem kóty Roman dál údolím ostrými zákrutami řeky k někdejší vojenské plovárně a poté už k jižnímu okraji Stříbra u ústí říčky Úhlavky do Mže. Takže pěkné vzpomínky z jarní krajiny a meandrů řeky Mže v zajímavých zákoutích milíkovských.

Pavel Nový