Zatímco například relativně nedaleký Horšovský Týn patřil k městům, která již na počátku vyjádřila svoji věrnost císaři, Tachovské za aktivní účast na stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. stihl trest již v počátečním zrodu velkého evropského konfliktu. Obyvatelé Tachova tehdy přišli prakticky o všechny městské majetky, neboť je roku 1623 získal do dědičného držení císařský velitel Jan Filip Husman z Namedy. To se týkalo rovněž tachovského panského sídla. Nicméně, zmínka, že nově přišlý pán „nebude moci v hradu pro nebezpečí ohrožení života ani bydlet“ svědčí o létech špatné údržby, která vedla ke značné devastaci tachovského panského sídla.

Stavu tamějšího hradu nepohly ani bojové operace, které na Tachovsku probíhaly měrou více než vrchovatou. Roku 1642 obsadili město Švédové, kteří se plnou měrou vrátili ještě o pět let později. Tachovským tehdy nepomohly ani pokusy o aktivní obranu. Poslední závažný útok protetstantských oddílů byl vykonaný ještě v roce 1648, tedy době podpisu vestfálského míru, jenž třicetiletou válku prakticky ukončil. Jakousi smutnou ironií přesně na konci války došlo k vypálení Husmanova hradu, jako by šlo o určitou satisfakci, odplatu za způsob, jímž neoblíbený pán nabyl majetku Tachovských i kterak s měšťany jednal a nakládal. Filip Husman tedy v roce jásotu z nově nabyté svobody musí investovat značné sumy do oprav. Když Jan Filip Husman z Namedy roku 1651 zemřel, majetek získaly jeho tři dcery z druhého manžeství uzavřeného s Terezou Eleonorou von Ladron. Protože však nedosáhly dospělého věku, za poručníka jim ustavili jistého pana Verniera. Nebyl právě schopnýcm hospodářem ani jednatelem. Tachovské panství zkrátka neuměl udržet. Pro značné dluhy musel panství roku 1664 prodat Janu Antonínu Losymu z Losinthalu. Husmanovým děvčatům tak zbyly jen oči pro pláč, pokud šlo o tachovské panství, na němž stála i pohřební kaple s ostatky jejich otce. Za držení Losyů ovšem také probíhá nová postupná přestavba tachovského panského sídla na barokní zámek, který mnohem později nechají klasicistně přestavět Windisgratzové. Nad Losyjským sídlem se ovšem ještě dlouho tyčila stará vysoká věž původního hradu, zbořená počátkem 19. století. Ta pamatovala mnohé historické události, včetně obléhání města i zkázu hradu požárem v čase třicetileté války.

Za určité srovnání stojí také určitá lokální politika tvrdého majitele, byť jinak zřejmě dobrého hospodáře Husmana z Namedy. Nedosáhl sice významu svého souseda z nedalekého Horšovského Týna na Domažlicku, hraběte Maxmiliána Trauttmansdorffa, jenž v zastoupení císaře dokonce vedl mírová jednání ve Vestfálsku, přesto však lze Husmana považovat za nesmírně zajímavou osobnost s tragickým osudem svého druhu. Také Trauttmansdorff nabyl nové panství coby pobělhorský konfiskát, nicméně, horšovskotýnští měšťané sdíleli jeho vstřícnou orientaci a věrnost císaři. Zatímco hrabě z Horšovského Týna dosáhl i po smrti velké vážnosti jako evropský mírotvorce a jeho rod držel zámek získaný roku 1622 až do roku 1945, Husman nakonec nenašel klid ani ve vlastní pohřební hrobce, která po staletích podlehla zkáze. Rovněž jeho rod ztratil celé nabyté zboží. Nehezky se k Husmanovi zachovala i lidová tradice. V jedné z nejznámějších pověstí zlý Jan Filip Husman musí o nocích projíždět okolím v ohivém kočáře taženém čtyřmi černými koňmi a není prý radno jej takto potkat.

David Růžička