Stůl, na kterém se pochutiny podávaly, se doslova prohýbal. Svůj kulinářský (opravdu výtečný – pozn. red.) počin zde návštěvníkům podávala i Olga Šulanová z Lestkova. „Jmenuje se to Zdravé škvarky. Ano, sádlo, respektive škvarky jsou sice nezdravé, ale v pomazánce je i zdravá zelenina," vysvětlila s úsměvem a hned popsala recept. Nedělala s tím okolky, žádné domácí tajemství to prý není. „Nakrájíte si škvarky, vyškvaříte je dozlatova, přidáte cibuli, pórek, papriku, oříšky a nakonec jablíčka. Pak se to stáhne, zchladne a ta chuť," rozplývala se Šulanová.
Slavnosti se v místě konaly už potřetí. Jsou zároveň vyvrcholením poutí a také vzpomínkou na Zahoří. Chlebovomáslové slavnosti tak nejsou žádnou modernou. I letos se šly pochody, tedy poutě z Vysokého Jamného, Černošína, Ošelína a Svojšína.
Na místo dorazil i pamětník Jiří Hájek. Na Zahoří přišel v roce 1946, rok po druhé světové válce. „Bylo tady sedm osm dosídlenců. V Zahoří bylo původně asi devatenáct domů, po válce jich bylo osídleno jen sedm," zavzpomínal muž. „Ves tak postupně zanikala. Obyvatelstvo zde žilo ještě na začátku padesátých let, ovšem pak lidé odešli do Černošína. Tady to zpustlo a zaniklo," vyprávěl s tím, že život na Zahoří nebyl nijak jednoduchý, školáci například museli chodit do černošínské školy pěšky, a ta je poměrně daleko. „Vázla i komunikace," sdělil Hájek, který dnes žije v Mariánských Lázních.
Letošní novinkou byla i přednáška strojvedoucího lokálky a železničáře každým coulem, Jiřího Bízka. Ten představil svou knihu Bezdružická lokálka.
Chlebomáslové slavnosti vznikly tak, že obyvatelé Zahoří chodili každou neděli do Černošína do kostela. Jednou do roka ale občané Zahoří pozvali Černošínské k nim. Černošínští šli průvodem ke kapličce, kde byli přivítání máslem, chlebem a bílou kávou.
